Kradl bych koně

spatřil jsem na zemi pětistovku
druhou za tento měsíc
třetí za poslední půlrok
vždycky je to pětistovka,
nikdy dvoustovka ani tisícovka
a vždycky je stejně zmačkaná

vždycky mám v tu chvíli v kapse deset korun

nemám ještě tak úplně vyzkoumaný
kdo mi je tam nechává
kdo je tam upouští
ale čeho jsem si všiml
vždycky je opodál nějaké děvče
které bych se mohl zeptat
jestli jí nevypadla

(tohle děvče vždycky přizná, že její není)

"tak to uděláme takhle
počkáme deset minut
jestli se neobjeví někdo
zmatenej zoufalej a chudej
a pak jí spolu propijem"

pětistovka vždycky vydrží čtvrthodinu.

je snadný
usínat v drti tabáku
obklopen různě nedopitými hrnky s kávou
(plechovkami s pivem lahvemi od vína)
různě nedočtenými knihami
(listovanými časopisy rozkoukanými seriály)
nestarat se
uvadat obklopen zrcadly

jenže
stejně tak je snadný
brázdit prahu na falešnou tramvajenku
(těší mne, Filip Mašek!)
nechat se přáteli tahat do jazzklubů
(narvanej lokál, všichni jsou češi,
všichni podupávaj nohou a nikdo nemá na pivo)
na oslavy narozenin
(nikoho tam neznáš, ale maj tam Zubrowku)
ke stolům v hospodách
(komformní chlapci jsme, ale chodívali jsme
na rock a četli jsme knihy)
- na barech potkávat bývalé milenky
- bývalé přátele

jak se proboha znáte?
Chodili jsme spolu na základku
jak se proboha znáte vy?
Hluboce.
(sborově a potutelně)

je krásný
házet ultimáta
(járo vole
já už s tebou nikam nejdu
járo vole
až chcípneš
co děláš bude mít smysl)

nejkrásnější ale je
uhánět domů pětsetpětkou
a přemejšlet
jestli má tahle oholený nohy
dál než nad kolena