Úděsný třináctýho II.

   Barvité stroužky česneku vykonávaly potřebu na nevelikém vršku, pod starými jedlemi. Já měl sto chutí je všechny pochytat a nastrouhat si je do ovocné polévky, bohužel jsem ale neměl čisté svědomí. Možná bylo čistší než můj posmrkaný kapesník, ale ne natolik, abych si musel znovu měnit spodní prádlo.
   Na česnek jsem tedy musel zapomenout. Vstal jsem z rohožky a jal se hledat nějakého opuštěného bizona. Na paloučku, bohužel, přežvykovaly travku jen čtyři fialové sovy. Ne, kouřily. Nebo to byli vloni sloni? Neměl jsem čas o nich přemýšlet, musel jsem najít tupé a neveliké zvíře velikosti nevelikého hrocha. Ani mufloni se nepotulovali poblíž, dva z šesti se pásli až necelé dva metry ode mě. Tvarohové máslo na hlavě se jim rozpouštělo s grácií italského pornografického malíře a než bys řekl švec, bylo tatam. Takže i mufloni odpadají. Snad mi to tupé alespoň vlítne do kapsy jako pečení holuby do pusy.
   Hledání mě vyčerpalo natolik, že jsem se zcela unáhleně vrátil do svého vlastního podvědomí a nasekal si na holou. Pak jsem se částečně přesunul z mého mezimozku do mého obýváku. Částečně by mohlo znamenat zaprvé bez nohou a zadruhé namodro. Vybral jsem první možnost. Jednak proto, že jsem nechtěl vypadat přitepleně a jednak kvůli konvici na čaj.
   Potom jsem si vzpomněl na polévku. Otočil jsem se na patě, i když ne na mé vlastní, a spatřil jsem hotovou polévku. Vůně vařených gorilích varlat mě přímo praštila do obličeje, až jsem upadl. Ležíc na zemi jsem si připadal tak trochu nemytě. A vtom jsem to spatřil: ze stropu viselo nějaké to ovoce! Radostí jsem povyskočil, až jsem si natáhl sval na bradě, a utrhl čerstvé jablko.
   Oloupal jsem si broskev. Byla velice příhodně slaná, až oidipovsky. Co je nad to, dát si k ovocné lidoopí polévce železnatou plodinu?