Na nitkách chtění

Pátá kapitola ze sbírky „V kole života a smrti“, která popisuje neobyčejné putování jednoho, na první pohled obyčejného, člověka. Pro lepší pochopení příběhu doporučuji přečíst si nejprve tyto čtyři předcházející kapitoly: 1) Poslední vůle 2) Za branami smrti 3) Před dubovými dveřmi 4) Karmické setkání Budu rád za vaše názory a připomínky. Příjemné čtení.

 

Z obývacího pokoje jsem zaslechl nějaké hlasy. Jeden patří určitě Katce a ten druhý?

 

„Ale no tak Káčo, neblbni! Už je to skoro tři dny. Právník se tu musí objevit každou chvílí.“ Tak to bude Monika, Katčina kamarádka.

 

„Já to vím Moni. Já vím. Jenom mám z toho ze všeho takový špatný pocit, víš? Nejspíš máš pravdu. Dáš si kafe, nebo čaj?“

 

„Čaj, díky.“ 

 

„Ahoj Moniko, jak se máš?“ Vešel jsem do pokoje a pokusil se o nenucenou konverzaci. Opět bez odpovědi. Hleděla zamyšleně někam před sebe, jako by můj pozdrav vůbec nezaregistrovala. Co se to dneska děje?

 

‚Mohla by mě vzít třeba alespoň na dovolenou, po tom všem co jsem pro ni udělala’ 

 

„Nerozumím, jak to myslíš?“ zeptal jsem se jí nechápavě, ale v tom okamžiku jsem si uvědomil, že Monika nepohnula rty a přesto jsem jí slyšel promluvit. Za chvíli se to stalo zase.

 

‘Musím se jí na to zeptat, až se vrátí.’ 

 

Copak slyším její myšlenky?

 

Posadil jsem se do volného křesla a přemýšlel jsem. To co se vzápětí odehrálo, mě vyděsilo. Ve středu Moničiny hrudi se utvořilo malé zářící klubíčko, ze kterého v dalším okamžiku vystřelilo tenké bíle vlákno. Jen těsně mě minulo a pokračovalo dál, dveřmi ven z místnosti. Rychle jsem se postavil a vydal se za ním. Vinulo se podél zdí až k toaletám v druhém patře. Tam se zářící konec zastavil a celé vlákno se napnulo jako struna. Na dotek bylo lepkavé a vyluzovalo tichý, hluboký, hukot. Najednou se celé vlákno rozkmitalo, jako by na něj zahrála ruka neviditelného hudebníka a já zaslechl Moničin hlas: „Káťo, já si zatím odskočím. Hned jsem zpátky.“

 

Katka něco zavolala na souhlas a vlákno se napnulo jako rybářský vlasec. Očividně se pomalu začalo zkracovat.

 

Co asi dělá Katka? V příštím okamžiku jsem se objevil v kuchyni a pozoroval ji. Voda v konvici se dovařila.

 

‚Až se to všechno vyřeší, mohla bych si vyrazit do Chorvatska. Jen já, nekonečné pláže, slunce a ... a nějaká ta letní známost.’ tvářila se zasněně. V tomto okamžiku bylo jen mně a jí samotné jasné, proč. 

 

Zazvonil zvonek u domovních dveří. Představa v její hlavě musela ustoupit do pozadí. Ze středu její hrudi však vycházelo pevné, červené vlákno. Bylo mi jasné, že vede někam k chorvatským prosluněným pískům a že i ono se dřív nebo později rozezní tím vábivým zvukem, kterému se nedá odolat. Vedle něj si razilo cestu prostorem další. Tentokrát zlatě zářící, které se vinulo k domovním dveřím.

 ‚To musí být ten právník. Prosím, ať to řekne. Ať mi řekne, že mi odkázal všechno.‘ 

Opojená touto představou vytančila z kuchyně a já jí byl v patách. Za dveřmi skutečně stál muž v šedivém saku. Zářivě bílá košile odrážela paprsky zapadajícího slunce, zatímco vínová vázanka jakoby říkala: „Dnes je váš Štastný den paní Novotná.“ – alespoň tak to na Katku působilo.

 

„Příjemný podvečer. Mohu jít dál?“ zeptal se spíš ze zdvořilosti a nahodil tajemný úsměv číslo čtyřicet dva, používaný k obluzování čerstvých vdov a majetku chtivých paniček.

 

„Ale jistě, jen pojďte dál. Už jsme na vás čekali,“ odpověděla a s předstíranou familiárností ho zavedla do obývacího pokoje, kde ho usadila, „prosím udělejte se pohodlí. Kávu nebo čaj?“

 

„Nene, děkuji. Raději bych šel rovnou k věci.“ odmítl zdvořile její nabídku.

 

„Ach ano, jistě. Tak tedy, můžeme se do toho pustit.“ 

 

Posadila se do křesla naproti němu a vyzývavě si, jakoby omylem, povytáhla minisukni o kousek výš.

 

„Tak tedy, váš manžel, pan Petr Novotný, rozhodl ve věci svého majetku takto-„

 

Pocítil jsem zvláštní tlak na hrudi. Následovalo krátké intenzivní zacukání a vystřelilo z ní šedivé vlákno protkané stříbrnými nitkami. V příštím okamžiku se rozkmitalo a vydalo nesmírně líbivou melodii, která konejší umírající a rozesmutní pozůstalé. Přišel čas, vrátit se do té staré známé místnosti za dubovými dveřmi. Karma pro mě zřejmě uspořádala další z jejích nevyhnutelných setkání. 

 

Jen jsem na ni pomyslel, celý prostor se zavlnil a já stál opět v té spoře osvětlené místnosti.

 

„Vítej Petře. Zatímco jsem zpracovávala obsah tvého podvědomí, narazila jsem na několik zvláštních otisků, které bych s tebou ráda osobně probrala.“

---