Zatím to zvládáme

Moje sestřenice ráda pije. Já taky, takže si rozumíme. Jmenuje se Irena. To jméno k ní sedí. Je hubené a jasně znějící. Začali jsme si spolu před rokem na svatbě její sestry. Byli jsme opilí, jak jinak. Od té doby se stýkáme pravidelně.

Ležíme na posteli u ní v bytě. Není co jiného dělat. Venku je škaredě a v krvi máme příliš alkoholu na to, abychom dělali nějaké zbytečné pohyby.
„Utečeme spolu,“ šeptá mi do ucha, zatímco já hladím její huňatý rozkrok. U většiny žen mi to vadí, ale ona svým roštím nabývá na přitažlivosti, jenže pijeme už třetí den a mně se zrovna nepostavil. Vlastně se mi nepostavil ani včera a v pátek tak na půl. Celkově vzato si spolu moc neužijeme. Přitahuje nás k sobě fakt, že pocházíme z rozvrácených rodin a že si o tom můžeme bez zbytečných skrupulí popovídat. Známe se odmalička, takže jeden ví, o čem ten druhý mluví. Poskytujeme si navzájem psychoanalýzu, přičemž si občas, jako vedlejší produkt, dopřejeme průměrnou soulož.
Zapaluju si cigaretu a místo odpovědi ji zatahám za chlupy.
„Nech toho,“ plácne mě dlaní do hrudi poseté cigaretovým popelem a natáhne se pro láhev Frankovky. Má ráda levné víno, nejraději v petflaškách nebo krabicích. Přemluvil jsem ji alespoň na lahvovou Frankovku. Když jsem navrhnul něco víc nóbl, vysmála se mi.
„A kam bys chtěla utíkat?“ ptám se a zavírám oči. Mám spánkový deficit, ale usnout tady nechci. Rád si doklepu zbytek neděle sám.
„Mě už to tady nebaví.“
„Nebavilo by tě to všude jinde.“
„Ty seš jenom línej a bojíš se změny.“
„Každej se bojí změn,“ podotknu, „kdyby se lidi nebáli změn, už by dávno nastal konec světa.“
„Já nejsem lhostejná a změn se nebojím,“ stojí si za svým.
„Tak dobře.“
„Ty mi nevěříš?“
„Ale věřím, jen jsem unavenej.“
„Vážně se ničeho nebojím,“ rázně si sedá a dává ruce v bok. Její prsa se třesou jako rosol.
„Pamatuješ na ten masakr kladivem?“ ptá se.
„Myslíš v tý cukrovarský ubytovně?“
„Jo, já tam byla. Viděla jsem toho sjetýho cikána s kladivem v ruce. Díval se na mě a já na něj. Říkala jsem si, Irčo, je po tobě, ten chlap je cvok. Ale nebála jsem se,“ odmlčí se a dopije zbytek vína.
„A co se stalo pak?“ vyzvídám, i když té historce moc nevěřím.
„Nakonec se otočil a odešel.“
„Jenom tak?“
„No jo, jak říkám, prostě se sebral a odešel,“ bere si ode mě cigaretu, „a pak u Ještěra napadnul ještě dva lidi, než ho sebrala policie.“
„A co si tam vlastně dělala?“
„A co je ti potom?“ opáčí a připaluje si. „Tak utečeš se mnou?“
Fouká mi kouř do obličeje a sedá na břicho.
„Tobě se tady nelíbí?“
„V týhle díře? Děláš si srandu?“
Začíná na mně rajtovat. Bolí mě žaludek. Prosím ji, ať toho nechá. Když ze mě konečně sleze, říkám:
„Vždyť to tady není zas tak špatný. Máš byt sama pro sebe.“
„Tomuhle ty říkáš byt?“
Rozhlédnu se kolem. Jedna místnost, malý kuchyňský kout a záchod. Až na to, že sprcha je na chodbě, to není nejhorší.
„A co jinýho to asi je?“ opáčím a ona na to:
„To se ptám toho pravýho.“
Típe cigaretu do prázdného hrnku od kafe a dodá:
„Jak vůbec můžeš bydlet se svojí tetou?“
„Pratetou,“ opravuju ji.
„No jo, tak pratetou. Vždyť ti táhne na čtyřicet. To už je tak trochu úchylný, ne?“
„Až umře, ten barák bude můj.“
„Stejně je to úchylný,“ trvá na svém a já podotknu:
„Dyk tobě se tam taky líbilo. Pamatuješ, co jsme si tam nahráli?“
„Jenže to jsme byli děti.“
„Na doktory!“ připomenu jí a ona mě nazývá prasákem.
„Ještě si ji neměla chlupatou,“ rýpnu si a opět ji zatahám za kožich.
„Ale ty ho máš pořád stejně malýho,“ bryskně reaguje a hbitě mi šahá do rozkroku. Doteky ji oplácím. Zkoušíme na to vlítnout, nebo spíše vlézt, ale marně. Nakonec se odvrací a usíná. Přemýšlím, že bych se potichu vytratil, přičemž mi padají víčka.

Když se probudím, sedí na kraji postele a v ruce má nůž, se kterým se dloube do stehna. Dělá to skoro pokaždé, když vystřízliví. Nikdy si neublíží doopravdy. Je to hra, jako celý náš vztah - nudná hra, kterou hraješ, abys zabil čas dřív, než on dostane tebe.
„Víš, že se mě můj otec pokusil znásilnit?“ ptá se a dál se soustředí na hru s nožem.
„Vážně?“
„Asi proto se zastřelil.“
„Zastřelil se proto, že měl dluhy,“ opravím ji.
„To taky.“
„Tvůj fotr byl hajzl stejně jako můj,“ pokračuju a vyndávám z krabičky poslední cigaretu. Irena musí být vzhůru už delší dobu.
„Takhle o mým otci nemluv,“ říká a pohrozí mi nožem.
„Sama si to říkala,“ dodám a zapaluju si.
„Já si o svejch rodičích můžu říkat co chci.“
„To můžeš,“ přisvědčím, „ale podle mě jsme jen rozmazlený.“
„Rozmazlený?“ podívá se na mě s úšklebkem.
„Hele, moje máma sice chlastala, ale snažila se mi to vynahradit tím, že mi všechno dovolovala. A když jsem byl u fotra, pokaždý se chtěl vytáhnout a nakupoval mi spoustu věcí a…“
„Kecy!“ skáče mi do řeči.
„To nejsou kecy,“ opáčím.
„Mluv za sebe.“
„Tebe tvoje máme nerozmazlovala?“
„Vidíš?“ skoro křičí a ukazuje mi tmavé fleky na předloktí. „Tak to o mě moje hodná maminka típla cigáro!“
„To sis udělala minulej rok na Malý skále, pamatuješ?“
„Ty hajze!“ zasyčí, načež nůž zaboří do matrace pár centimetrů od mé nohy.
Beru nůž a házím ho na zem. Chvíli se na sebe mlčky díváme. Pak se usměje a sedne si na mě.
„Tak já jsem rozmazlená?“ ptá se a rozverně vrtí zadkem.
Místo odpovědi se nabídnu, že skočím pro víno. Rád bych se co nejdřív zdekoval a tohle vidím jako dobrou výmluvu. Vtom na břichu ucítím teplo.
„Dokáže tohle rozmazlená holka?“ směje se a pokračuje v močení. Shazuju ji ze sebe a říkám:
„Ne, tohle dokáže jenom prase.“

Beru si ze záchodu ručník a jdu se osprchovat. Ve sprše se netopí, navíc, neteče teplá. Rychle se omývám a utírám do starého ručníku. Říkám si, že by možná bylo hygieničtější zůstat pomočený. Nandávám si trenky a vycházím na chodbu, kde stojí Irena s nožem v ruce.
„JESTLI NEODVOLÁŠ, ŽE JSEM ROZMAZLENÁ, TAK TĚ PODŘÍZNU!“ křičí na celý činžák.
„Odvolávám,“ já na to hned, doufaje, že se ztiší.
„Ty to nemyslíš vážně.“
„Ale myslím,“ neubráním se úsměvu.
„CO SE SMĚJEŠ, TY DEBILE!“ řve na mě a začíná před sebou máchat nožem.
„Já se nesměju, jen ti chci vysvětlit, že jsem to s tou rozmazleností myslel obecně. Celá západní civilizace je rozmazlená…“
„DÍ DO PÍČI S ŇÁKOU CIVILIZACÍ! JÁ MOC DOBŘE VÍM, COS TÍM MYSLEL. PODLE TEBE ROZMAZLOVÁNÍ SPOČÍVÁ V TOM, ŽE TI HO TAM CHCE TVŮJ VLASTNÍ FOTR VRAZIT?“
„Před chvílí si ho bránila,“ podotknu. Irena se ke mně rozbíhá s napřaženým nožem. Roluju si ručník kolem ruky a chystám se odrazit útok, když vtom se ze zdola ozývá:
„Už zase začínáte?“
Na schodišti stojí domovník - tlustý plešatý muž v bílém tílku a modrých teplákách.
„Dejte mi pokoj!“ odsekne Irena. Využívám chvilku nepozornosti a beru jí nůž.
„TY HAJZLE!“ vyjede po mně. Její chabé údery lehko odvracím.
„VYSTE MĚ SNAD NESLYŠELI?“ připomíná se pan domácí.
„A TY SI NESLYŠEL MĚ?“ opáčí sestřenka: „KOUKEJ ODPÁLIT!“
„CO MI TYKÁŠ, TY ČŮŽO! JESTLI OKAMŽITĚ NEZAVŘEŠ HUBU, TAK ZAVOLÁM POLICAJTY!“
„Žádnou policii,“ vkládám se do toho, „omlouváme se za ten cirkus, jsme stejně na odchodu.“
„Tak vyřiďte tý čůze, že se už nemusí vracet! Má výpověď!“
„TU SI STRČ NĚKAM!“ vyštěkne na něj Irena, ale domovník ji ignoruje. Opět se obrací na mě:
„Vyřiďte jí, že zejtra zajdu do školy, abych jim poreferoval, koho tam nechávaj učit děti!“
Po těchto slovech Irena dostává hysterický záchvat smíchu. Padá na kolena a mlátí dlaněma do kamenné podlahy. Beru ji za ruce a tlačím zpátky do bytu.
Nevím, jestli domovník zaregistroval, že byla nahá, a pokud ano, nenechal na sobě nic znát.

„Obleč se,“ přikazuju jí, když jsme konečně zpátky v bytě „radši půjdeme.“
„Kam?“
„Na procházku.“
„Pche,“ zašklebí se a padá na postel.
„Tak půjdu sám,“ říkám a za chvíli sleduju, jak se škubavými pohyby dává do oblékání. Pokládám nůž do dřezu, soukám se do kalhot a házím na sebe svetr a bundu.
Venku mrholí a zima nepříjemně štípe do tváří. Jdeme mlčky, ruce přitisknuté k hrudníku. Rozhodně se neloudáme. Její podpatky zlověstně klapou po zmrzlém chodníku, ale po několika minutách svižné chůze se její vztek rozpouští v páře, kterou náruživě vydechuje.
Nakonec se mě chytá, snad i proto, že sebou dvakrát málem švihla o zem.
„Co myslíš, zavolá ten domovník do školy?“ ptám se jí.
„Takhle vyhrožuje pokaždý,“ říká sebejistě, „tenhle měsíc mě už třikrát vyhodil.“
„Můžeš bydlet u mě,“ já na to.
„Radši počkám, až tetka umře.“
„Seš pěkně zvrhlá na učitelku,“ poznamenám a pevně ji chytnu kolem pasu.
„A ty si pěknej prasák na inženýra,“ ona na to.

Inženýr a učitelka, oba s bolavou hlavou, si to ženou městem a snaží se uniknout času, který jim nemilosrdně zabíjí poslední chvíle víkendu.

„Jak to vůbec zvládáš učit děti?“ ptám se, když přecházíme silnici a vydáváme se směrem do centra.
„Ráno dvě deci a s úsměvem jde všechno líp. A ty?“
„Nemám s tím problém,“ říkám automaticky.
„Ale máš.“
„No jo,“ vzdychnu, „každej má problém. Celej svět je jeden velkej problém.“
„Nech si ty svý chytrý kecy,“ říká a dloubne mě loktem do žeber. Mám sto chutí ji vyválet ve sněhu, jak jsem to dělával, když jsme byli děti. Prateta by nám uvařila čaj s malinovou šťávou a pak abychom si zahráli na doktory. Bylo by to hezké, ale tyhle chvíle už jsou pryč, a tak se jen ptám:
„Nezajdem na jedno?“
„Proč ne?“ s úsměvem souhlasí.

Ano, proč ne, zatím to zvládáme. Dávám své sestřence pusu na flekatou tvář a mizíme v první hospodě, na kterou jsme narazili