Seděl

Někdy se stalo, že mu cosi z nitra poručilo a musel zatnout pěsti, aby odolal. Obyčejně však usedal, aniž by musel zvlášť spěchat. Dost často se takhle zastavil, aby se díval do prázdna před sebe.

Promnul si šíji a podíval se doleva. Dle pokynu. Čekal... nevěděl co, ale tohle ho zmátlo. Svět se zmenšil na úzkou krabici, která se téměř dotýkala jeho ramen.

Když se pohnul, vrstva prachu se postavila do cesty jeho očím, skoro, jako by měl oslepnout, ale pak si vzpomněl, že má vlastně ruce, a přejel dlaní po šedém nánosu.

Na některých místech poznal pukliny, na jiných skrytá poselství dávných poutníků, kteří křičí podél cest, avšak on seděl a hledal směr. Jeho oči se však neunavovaly živočišnými sděleními obyčejných smrtelníků. Podívej se doprava! našly v té změti symbolů a rad.

Usmál se.

Vrchol hory, který tušil pod sebou, když seděl na jednom z nejosamělejších míst, spočíval nyní zatracen v nejhlubších temnotách za jeho patami a to jej nesmírně uklidňovalo.

Opřel se zády o provoněné dřevo, zavřel oči a zaposlouchal se do zurčení potůčku. Probral ho až stín vzpomínky, cesty, poslání - Podívej se za sebe! vybavil si další pokyn.

Když se ohlédl, zdálo se mu o ženách, které nebyly vždy úplně oblečené, - tady najednou uviděl jen některé jejich části, tak zblízka jako nikdy předtím. Odolal těm svodům a soustředil se jen na své poslání, věčné hledání pokynů. Podívej se nahoru! rozpoznal uprostřed těch pekelných nástrah.

Opatrně zaklonil hlavu, jako by se bál bolesti, provázející každý neomalený pohled vzhůru. Zaostřil zrak do dálky, v níž tušil odpověď na všechny otázky. Směr vzhůru byl mimo dosah většiny smrtelníků, a tak si mohl být jist, že zde najde již jen to podstatné. Z mlhy zahuštěné dýmem počalo nesměle vystupovat přikázání: Když sereš, tak se nevrť!

Věnováno tajnému ctiteli S.