O mých zvířecích kamarádech (15)

     Naši králíci mají každý v kotci přiděleno jedno „své“ morče. Je to výhoda, králík i morče mají společnost a v zimě se o sebe hřejí. Přestože má každé morče v kotci svou budku, rádi si v zimě „osedlají“ králíka a sedí mu na zádech. Morčata se nám narodila v létě. Nechala jsem připustit našeho samečka s novou samičkou. Samičky bývají dlouho březí a mláďata se narodí již soběstačná. Mléko od matky sice sají, ale jsou už osrstěná, běhají a jedí i tuhou stravu. Z letního vrhu byly čtyři malá morčátka. Jedno po mámě, druhé po tátovi a další dvě jinak barevně nakombinované.

   Jedno z morčat bydlí se zakrslým králíkem. Nastěhovala se k nim myška. Když je chodím krmit, vždy se lekla a zaběhla se schovat. Časem si už na mě zvyká a jen mě v rohu pozoruje. Přišla na to, že jí ode mě nehrozí nebezpečí a podle vzoru svých přátel – králíka a morčete – už taky neutíká.

   Ale vrátím se ještě ke králíkům. Před léty se stalo, že nám krátce po sobě zemřely dvě samice. Jedna měla osm a druhá jedenáct maličkých králíčků. U samic se to bohužel dost často stane. Asi týden po porodu je jejich zažívací trakt velice náchylný ke kolice a samice občas v tomto období uhyne. Všechny maličké jsem doma vypiplala. Bylo to náročné, protože jich bylo takové množství a museli se krmit každou chvíli ve dne i v noci. Králíci mají malý obsah žaludku, proto nedokáží přijmout hodně stravy najednou, ale musí jíst často v malých porcích. Krmení probíhalo tím pádem téměř ustavičně. Když byli maličcí, chvíli trvalo než se naučili pít z kapátka  a později zase sice pili rychleji, ale zase se zvyšoval objem mléka. Pátrala jsem jakým mlékem je vhodné králíčky krmit. Dozvěděla jsem se, že nejlepší variantou je směs z tekutého neslazeného kondenzovaného mléka, trošky plnotučného mléka a části 33 % smetany. Na tomto náhradním mléce naši králíčci vyrostli. Později jsem jim začala přidávat ovesné vločky, pak i kousky kořenové zeleniny, seno a až později čerstvou trávu a tvrdé pečivo. Jelikož byla venku celkem zima, musela jsem mít malé doma ve větším plastovém boxu. Syn byl malý a já byla na mateřské, takže jsem nevěděla ke komu dřív skočit. Nebyl sice už tak maličký, ale vyžadoval taky ještě stálou pozornost. Z „domácích“ mrňousků měl velkou radost. Vysvětlovala jsem mu, že zvířátka nejsou hračky. Spolu se mnou si je ale rád hladil a když jsem je pustila proběhnout po místnosti,  hopkali kolem sedícího synka po koberci a on se tomu děsně řechtal a nadšením mu svítila očka.  Dodnes rádi vzpomínáme u fotek a videozáznamů z té doby.

   Uplynulo několik let a podobná situace s úmrtím samice matky se bohužel opakovala. Mezitím  se nic podobného nestalo, ale osud si po čase přišel opět vybrat svou krutou daň. Šlo o čistokrevnou samici původem z Německa, která měla i papíry s rodokmenem.  Samice měla malé podruhé. Bylo jim teprve pár dnů, když jsem jednoho dne přišla ke kotci a našla tam samici znenadání mrtvou. Chlupaté hnízdečko v roku se nadouvalo a chvílemi bylo slyšet tenké hlásky hladových mrňousků. Pokud máte ještě jinou samici, která má přibližně stejně staré mladé, dají se do hnízda podstrčit. Většina samic je přijme a odchová spolu se svými potomky. V tomto případě ale momentálně jiná samice s mladými nebyla po ruce a tak putovali králičí miminka opět k nám domů. Drobečci byli ještě holí a slepí..

   Byli čtyři. Čistokrevné samice mívají zpravidla menší počet králíčat. Nejdřív byli maličcí v misce vystlané vatou, látkou a senem. Přikryla jsem je hadříkem. Doma bylo teplo, tak nehrozilo prochladnutí.  Postupovala jsem při krmení, podle minulých zkušeností. Králíčci pěkně rostli a časem přešli do velké klece pro králíky, kterou jsme pořídili. Králíci mají i dobrý čich. Než jsem jim nesla mléko, když už byli větší a už i sami jedli, tak jsem je pustila z klece proběhnout. Sami si vyskočili ven a udělali několik koleček po bytě. Venku neudělali potřebu (jen asi na dvě vyjímky), vždy si sami skočili zpátky do klece . A když jsem nesla vlažné mléko (musí být vlažné, jinak by hrozil zánět žaludku), tak se na mě nahrnuli a sápali se na mě a každý chtěl být při krmení první. Musela jsem je vždy prostřídat jinak, aby si nikdo nepřipadal odsunutý.  Čím víc přijímali normální potravu, tím se postupně jejich potřeba mléka začala snižovat, až ho po čase přestali postupně chtít úplně. Vystačili si už s králičím jídlem a čistou vodou v misce. Ač byla samice „zajícovaté“ barvy a jejich otec byl černý se stříbrným nádechem s krátkou šlechtěnou srstí, malí byli všichni čistě stříbrní, dva krátkosrstí a dva dlouhosrstí.  Dlouhá srst se u nich zřejmě vytvořila z genetické informace, protože otec byl vyšlechtěn z dlouhosrstého králíka v krátkosrstého, ale struktura srsti zůstala jako u dlouhosrstých králíků.  Všichni dostali svá jména. Blíž se zmíním o jednom z nich a to o Ušíkovi. Své jméno dostal, podle svých nadměrně dlouhých oušek. Vyčuhoval svou odlišností z řady, proto mu jméno opravdu sedělo. Byl ze všech králíčků od mala nejmazlivější.  Jednoho dne se ale stalo něco děsivého. Ušík dostal něco jako epileptický záchvat. Najednou se převrátil na záda, natáhl se a škubal s sebou! Po chvíli přestal dýchat a ležel bez hnutí jako mrtvý. Začala jsem mu honem masírovat hrudníček a rytmickým pohybem nožiček jsem ho rozdýchávala. Bylo vidět, jak se mu hrudník nadouvá při každém mém pohybu. Připadalo mi to celou vděčnost, už to vypadalo, že je Ušík nenávratně mrtvý. Nevzdala jsem se ale, a stále dokola jsem pokračovala s masáží srdíčka a s rozdýcháváním. …Až najednou, konečně se Ušík pohnul. Chvíli ještě ležel a nemohl se zmátořit, ale po chvíli se sebral a pomalu se posadil. Byl živý a zase fit. Měla jsem obrovskou radost. A Ušík, jakoby tušil, byl pak ke mně ještě přítulnější. Vyžadoval moji pozornost a kdykoli jsem je pustila, běhal stále za mnou.  Čas plynul a králíci rostli jako z vody.  Přišel čas, kdy jsem usoudila, že jim už bude líp na dvoře v králíkárně. Kotce máme prostorné a všechny králíky pouštím střídavě a pravidelně proběhnout po dvoře. Představa, že by měli být jen zavření je pro mě nemyslitelná. Rodina se přimlouvala ať nechám jednoho doma na stálo. Měla jsem velké dilema. Jednoho? A jak by k tomu přišli ti ostatní? A všichni se už do klece dost dobře nevejdou. Sice jsem měla nutkání nechat doma právě Ušíka, ale nesnáším jakoukoli nespravedlnost a tak jsem nemohla ukřivdit ostatním třem. Všichni tu spolu vyrostli a spolu také šli do světa „dospělých“,  na dvůr. Nejdřív jsem je ale na přechod víc než čtrnáct dnů připravovala. Každý den jsem je přenášela ráno do králíkárny a večer šli spát zpět domů do své klece.  Myslím že si venku dobře zvykli. Zprvu byli nějaký čas spolu v jednom kotci, později dostal každý přidělený svůj domovský kotec.

     Nechápu jak se může někdo chovat ke zvířatům neuctivě a zle. Hrůzné je, když někdo zvíře někde odhodí. U mláďat je pak situace nejhorší. Sami se o sebe ještě nepostarají. A za úplný zločin považuju, když někdo dokáže zvíře přivázat na opuštěném místě! Jsem ráda za to, že dnes už máme zákon, který na podobné lidské nelidy myslí a praví že je opuštění zvířete trestným činem.

   Vždyť zvířata dokáží být dobrými kamarády a mají na nás i uklidňující účinky. Zkuste si třeba sednout k akváriu a relaxovat. Pozorovat život v něm. Hravé rybičky a vodní šneky… Připomíná mi to úžasný podmořský svět, který taky ráda sleduju v televizních dokumentech. Nejen v moři, ale i na souši je ještě mnoho nepoznaných živočichů. Lidstvu nedává spát tajemno nekonečného vesmíru (i mě tahle tématika moc zajímá), ale často si neuvědomují, že perfektně neznáme ani svou rodnou Zemi. Podobně jako se snažíme různými přístroji nedokonale napodobovat zcela přirozené vjemy a schopnosti různých živočišných druhů…

   Víte měla jsem moc pěkné dětství, na které velice ráda vzpomínám. Díky skvělým rodičům,  obojím prarodičům, dětským kamarádům a v neposlední řadě i kamarádům zvířecím.

   Když jsem byla malá, dostala jsem zápal slepého střeva. Bylo to velmi bolestivé a bylo mi jako dítěti opravdu ouvej. Svět mi zčernal a já se jen chtěla zbavit té kruté bolesti. Pak jsem si vzpomněla na svého černobílého kocoura Filipa, kterého někdo otrávil.  Viděla jsem ho umírat v hrozných bolestech a svíjel se chudinka v křečích. Domů se doplazil pozdě, veterinář už neměl účinný lék.  Při této smutné vzpomínce jsem si dodala odvahu, řekla jsem si, že to co potkalo mého kamaráda bylo mnohem horší. Pak jsem bolesti snášela hrdinněji a líp. I psychika ovlivňuje naše zdraví a mě k lepší psychice pomohl Filip i když chudinka bohužel takhle tragicky zahynul.

  V dospělosti jsem později prošla i spoustou lidského utrpení. Mimo jiné, když jsem byla ve dne v noci nablízku svým oběma téměř devadesátiletým babičkám, které byly těžce nemocné a já o ně pečovala a později, když jsem se starala o svou maminku, která téměř oslepla a přišla o nohu. To je jen velmi stručný nástin, bylo by to na samostatné a velmi dlouhé vyprávění. Nemoci dokážou být opravdu kruté a nekompromisní! I v těchto chvílích mi byli oporou mí zvířecí miláčci spolu se zbytkem rodiny. Zvířata na mě mají opravdu blahodárný psychický vliv. Při každé nemoci a horečce ke svým zvířátkům musím vstát z postele. Vždy u nich pookřeju a o něco se mi uleví. Kdyby na tohle přišli i lidi, kteří právě tuto vlastnost zvířat přestali vnímat, věřím že by bylo líp lidem i zvířatům. Dobré soužití a harmonie jsou vždy důležité.