Přechody

Vážím si přechodů.
Ať už je to místo, na kterém se obyvatelé sousedících států oddávají styku zvanému pohraniční, zdánlivě bezpečná pruhovaná spojnice mezi břehy frekventované vozovky, klimakterium, ve kterém si krása ženy konečně podává ruku s rozumem, pře Chodů Koziny a Lomikara, hodina mezi psem a vlkem, kdy noc předává vládu dni, či ona část roku, v níž archanděl zimy Gabriel ustupuje archandělu jara Rafaelovi, všichni radostně odkládají čepice, šály, hubertusy, a o překot se hrnou do lůna přírody.

Tedy, všichni, kromě mě. To tak, abych se nastydl a dostal angínu. Já upřednostňuji teplo a pohodlí domova. „Ať si smrádek, jen když teploučko,“ říkával můj dědeček, a měl pravdu. Na smrad ještě nikdo neumřel, ale hodně lidí už umrzlo.

Tuhle středu, zrovna když jsem se odhodlával k přechodu od televize k ledničce, vtrhli mi do bytu přátelé Kotrlík a Dychtil; věhlasní turisté, dobrodruzi a magoři. Oba pánové, rizikově březí myšlenkou odvážného sportovního podniku, jali se mě přemlouvat, abych se s nimi šel povyrazit přechodem jakýchsi kopců. Snadno přístupných, naprosto bezpečných a dočista nízkých. Tuším Tater.

Nic proti časnému jaru na horách. Z televize vím, že má svoje kouzlo. Omrzliny na nohou a rukou, jakož i nachlazené ledviny, mají jistě také něco do sebe. Svým způsobem jde mnohdy o zážitek, který člověku vydrží celá léta. Ale není to nic pro mě.

Avšak, co si budeme namlouvat, Dychtil s Kotrlíkem nejsou zcela svěžího ducha. Jen velmi málo lidí nedočkavě, radostně a bez pomoci násilí vstane pozdě v noci, kolem šesté hodiny, kdy se slušní lidé vracejí z restaurací, navleče si na záda almaru plnou lan, maček a cepínů, a bez otálení vyrazí do velehor. Nejraději do těch nejvyšších a nejnebezpečnějších, tetelí se blahem, když přitom převelice mrzne, opřekot padají laviny a skučení vichru neustává. Pro jejich nemoc existuje eufemismus „sportovní nadšenci“; ve skutečnosti jde o závažnou poruchu osobnosti.


„Měli byste se nechat vyšetřit,“ pravil jsem starostlivě.

„Pche! Mě už náhodou vyšetřovali. A nic mi nedokázali!“ opáčil rozverně Kotrlík. “Nevíš, hochu, o co přicházíš!“

„No jo. Například vloni. To byla děsná sranda,“ přizvukoval mu Dychtil, „jak jsme spali v záhrabu, protože jsme si nevzali stan. Kotrlík se klepal ve spacáku, sněžilo mu na hlavu a on vřeštěl do lesa: Zima! Bože, toje kosa! Hnusná příroda! Jéééžiš, já zmrznu! Matička příroda je mrcha! Ničit ji budu! Znečišťovat! Temelín na ni! Freony! Víc a víc freonů! Ať žije globální oteplení!“

„Člověče, já ti byl ráno tak promrzlý, že bych se mohl klidně nechat vymalovat od Picassa v jeho modrém období, a portrét by vůbec nebyl surrealistický,“ nadšeně hýkal Kotrlík. „A ty ztvrdlé boty mě tlačily, jako španělské. Měl jsem pak pocit, že údaje na směrovkách nejsou v kilometrech, ale v hodinách. Nádhera!“

„A to ještě nedal jinak, než, že se musí podivovat krásám přírody z rozhledny. Celou cestu o tom básnil, jaký je z ní nádherný výhled na mlhu, a když plivne dolů, tak slina zmrzne ještě dřív, než dopadne, a i jiné atrakce líčil, až jsme u ní byli. Taková chatrná konstrukce z rezavých trubek, která držela pohromadě snad jen silou vůle. A protože vím, že trubky moc silnou vůli nemají, tak jsem nelezl. Ale Kotrlík že musí, že se jenom podívá jak je děsně vysoko, plivne, a hned že bude dole... A byl! V žebříku děsivě zapraštělo a Kotrlík se válel v závěji, šermoval ulomenou šprušlí a ječel: Nic se mi nestalo! Jsem milcem štěstěny! Jsem nezranitelný jako Achilles! Můžu klidně dělat předskokana na bungee jumpingu. Můžu se laskat s aligátory! Krmit piraně holou rukou! Můžu na sebe z blízka nechat dýchnout uklizečku Neméthovou! Jsem Superman!“

„S náma zažiješ srandy,“ plácali mě Kotrlík s Dychtilem furiantsky po zádech a měli se k odchodu. „Tak, v sobotu ráno jsme tady! A mrkni se pro jistotu na předpověď počasí. Je sice jaro, ale...“

Seděl jsem jako opařený a čekal na zprávy o počasí. Asi hodinu. Byla to neskutečně dlouhá hodina. Hodina mezi hemeroidem a vlkem, jak by napsal jistý Skácel.
Pak to přišlo. Hlasatel zjevně předpokládal, že jeho prognózy sledují samí masochisté.

„Bude hustě sněžit,“ pravil rozjařeně, „povanou vichry, místy orkány, rtuť  na teploměru vůbec nevykoukne z baňky, všichni pomrzneme a zhyneme. Juchů! Přeji vám krásný den.“

Fujtajxl! Jako kdyby na mě hodil kobru. A do soboty zbývají jen dva dny. Co počít?
Nemohl jsem usnout. Nic nepomáhalo. Ovečky spočítané šestkrát, mléko s medem, ani hrsti sedativ nezabraly. Už jsem byl skoro rozhodnutý udělat si silný vývar z reprodukce obrazu Máky od Vincenta van Gogha, když tu mě osvítila myšlenka. Ano! Hned zítra odložím čepici, šálu i hubertus, nachladím se, a chřipku schválně přechodím!

Stanu se přechodně nemocným. A Kotrlíka s Dychtilem ty řeči přejdou.

Alespoň do příštího přechodu nějakých hor.