Pro život

Jsem připraven. Sotva jsem ráno otevřel okno, věděl jsem to. Přišel ten den. Skončíme s tou hrou.

Musím připravit věci. Otočil jsem se od okna a nechal za zády rozervané mlžné ráno.

Zavázal jsem si boty, ovinul kolem krku šál, oblékl jsem si větrovku... ještě něco... Do ubrousku jsem zabalil svoji pilulku života. Ještě čepici, rukavice.

Za domem mě přikryl mlžný opar. Prostor kolem mě byl stažený a nahuštěný. Můj pohyb se prostíral v rozmazané polokouli.

Šel jsem cestou, kudy utíkají psi z vesnice. U letitého pařezu trčela rozbitá pracovní bota. Měla rozpáranou tlamu, orosenou od všudypřítomného mžení. Nepatřila sem, ale časem zapadla. Vyhýbal jsem se blátu a nechtěně vstupoval do stop, které podél cesty někdo přede mnou zanechal. Pocítil jsem nechuť. Jako chodit za někým cizím.

Dorazil jsem pod protáhlý kopec. Musím začít. Ujišťoval jsem se, že věřím v tenhle čas i v tuhle chvíli. Z ubrousku jsem vybalil pilulku života. Přijímám, řekl jsem si a dal si ji pod jazyk. Do úst se mi vyplavily sliny a za chvíli se objevila nasládlá chuť.

Byla ovocná. Kdokoliv si může koupit celý sáček. Cukroví. Pro mě ovšem měla význam, který jsem jí několik týdnů přisuzoval. Věřil jsem v její význam a ten mi právě začal otvírat život.

Protáhl jsem se. Propnul tělo a protáhl nohy. Rozběhl jsem se.  

Pozvolné stoupání mi vyhovovalo. Náběh bude rychlý. Začal jsem dýchat do rytmu svých nohou. Nadechoval jsem zředěnou mlhu a vydechoval šedavý opar. Ruce se mi rozpohybovaly tak, že jsem vzduchem proplouval. Mé tělo se opřelo do prostoru přede mnou. Ve spáncích se objevil zrychlený tep. Trup zesílil a hlava se vztyčila. 

Děje se to právě teď, napadlo mě. Byla to jediná myšlenka, kterou jsem se chtěl zabývat.

Dýchal jsem do plných plic, v pravidelném sledu nádechů a výdechů. Vzduch měl svou chuť. Nejdřív se zdál jako voda. Ale když po několikerém nadechnutí pronikl až k cípům mého nitra, nebyl to již vzduch, ale krajina, jejíž pachuť připomínala cosi chladného, zemitého, jadrného a omráčeného. Krajina kolem mě se svými klikatými silnicemi, kopci a údolími mi přišla jako promoklý živočich stočený do klubíčka. Tím, že jsem jí běžel, vytrvale a neúprosně, tím jsem jej pronásledoval a lovil.

Na vrcholu kopce se rozkládala rovinka z obou stran lemovaná kostrami stromů. Na jejím konci již v mé hlavě nezněla žádná slova. Ochutnával jsem skutečnost. Byl jsem v prostoru a čase, a přesto všechno splývalo a rozpíjelo se jako okolní mlha. Srdce mi bušilo jako jediná pravda na světě. Existoval jen pohyb a já byl jeho součástí. Život měl smysl i beze mě.

Pilulka života se rozplynula a já se ocital ve skutečnosti. Byla těkavá, křehká, nezdolná i nerozbitná.

Minulo mě auto. Našlápl jsem na kámen. Zahlédl jsem černou ptačí křivku. Vše bylo na místě. Všechno jsem míjel.

Otevřel se další prostor a z kmene holého oblého stromu vystoupila nahá žena. Jednou rukou se chytila větve nad hlavou a druhou se opřela o kmen. Její prsy se přelily na jeden směr, jako dvě kapky rosy na skloněném listu trávy. Její boky se stáčely podél cesty a zvaly na cestu vlastní. Teplo jejího těla kolem ní tvořilo živý a protknutelný závoj. Minul jsem ji.

Za zátočinou se z mlhy vysunula hnáta smrti. Spár několika křivých, trčících prstů na pochudlém lokti. Proběhl jsem blízko a minul jej.

Nepřemýšlel jsem kdy a kde se zastavím. Vše bylo příliš skutečné.

Chtěl jsem jenom být. 

Nechtěl jsem zachránit svou duši, ale dostat se tam, kde žádná záchrana není nutná.