První rok mého života

  Nevím, co se to dělo, na nic se nepamatuji. Jediné, co vím, je, že jsem chtěl ven, povolit ventil, špunt z láhve - naštěrchané, plné bublinek, začít žít. Byla, je zima, nebe je zakryto mraky, já smolař, čerstvě zamilován, opilý a znovu vzkříšen tou zrádnou opilostí, která jest jednou z těch největších; jak skvěle nedokonalý večer (kalhoty, co nepadnou mi, sako, co nepadne mi, nic není šité na míru), neviděl jsem ani jednu hvězdu na nebi, ani na zemi, jak smutné, nevzpomínám si, nevzpomínám, kdy srdce přestalo bít – nevzpomínám, jak smutné. První rok života – hned zahalen v šedi mozkové kůry, jenž skoro okamžitě kornatěla a usychala – pět a hned zas umírat; snad už posté, trochu nuda, vím, ale jisté zábavné věci nemohou přeci omrzet! Vím to, cítím se jako letnička; nevysemením – nežiji. Co bych za to dal. Kolo rulety, losy, co nikdy nevyhrají, ztracenci, vy patříte mně! Co bych za to dal.

  Láska – jaký to blud, zamilován - jaký to blud, jak pošetilé, jak bláhové, copak to jde? Nemoc přebijte nemocí – odporné. Dávej si pozor pitomče, tohle není chřipka, není to horečka, není to nic, co vypotíš za tři dny, za týden, pak hurá ven, lovit nové bacily. Odporné, člověk by řekl, já, že se poučí, ale jsem tvor, je to tvor, jenž má krátké paměti, snad i nulovou, suchou, tvrdou jak kámen (říkám ji lásko, slintám nad její fotografií, prožívám neskutečné orgie, námluvy a dlouhé předlouhé rozhovory na tak vysoké intelektuální úrovni, až hraničí s nesmrtelností – pitomče, stále tak naivní – nadávám si. Jsem snad hluchý a slepý zároveň, též bez hmatu a bez chuti, copak necítíš ten odporný tvar, tu sladkokyselou pachuť, neslyšíš jekot příšery, nevidíš ten odporný ksicht, tebou samotným připodobněn k staré rozpadající se mrtvole, copak nevidíš žádnou chybu?), nejsme sloni, ani lidé, bohužel – tak tedy, co jsme? – lze vůbec odpovědět na tak trapnou otázku? – ne, jinak bych tě dávno rozšlapal, roztrhal na kusy a tvé ostatky roznesl po nejbližším okolí. Nemiluji tě, ne!

  Tohle není vyznání lásky, doufám, že tak nezní. Toto je nářek, hluboký smutný, nechtěný nářek zvířete. Je to obraz namalován v takové rychlosti a křeči, že z jedoucího vlaku se zdá, že barvy stojí: široký štětec, já, všichni, čas; jsme na konci, zde je poslední stanice Konečná, zde jsou mé oslavy, zde se slaví mé výročí, jenž je završeno jedním trapným rokem. Hned za rohem stojí pohřební vůz s funebráky, připraven uhánět nejkratší cestou ke hřbitovu až zemřu, nezastavovat, nedívat se na strany, jet na červenou rychlostí šílence, srážet chodce, rozbíjet auta, domy, vše i ji, modlu, kterou jsem se snažil chránit ze všech nejvíce, ona je jedinečná krajina, která se neopakuje, ona je němý film, ona je… Chtěl bych ji zachovat vzpomínkám –ach jo.