Ticho v Gordes

 

Mlčení světa  nedělního odpoledne

Procházím chrámem jako vždy v tom čase

Chladný lesk náhrobků z mramoru.

Stojím před obrazem,

Zní dávnými zvuky hvězd,

V spáse nás živých, v cestě kamsi nahoru.

 

Sama jdu cestou kopcovitou

Háj olivovníků, kamenné zídky,

Ovce a kozy se pasou

Pichlavé trny, ostružiny, fíky s chutí rozmanitou

A hlídky osamělých stromů

Už stovky let jsou mlčenlivou suitou

Mé cesty do snu

 

Kamenný dům v Provence, v malém městě

Jeho zdi chladí jinak než chrám z mramoru a žuly

Laskavý klid.

V ryku sobotního trhu, se syté barvy světa rozplynuly.

Tady jen polostíny, něžné okry, jemné pastely.

Cesta domů.

Stažené žaluzie, tichounká píseň stromů,

Zvuk dechu a polknuté sliny

Ležíme spolu v bílé posteli.

 

Další zvuk – snad šepot mého přání

Jste se mnou, Vy, muž srdce mého

A já vašeho srdce paní.

Jsme spolu tady v Gordes, a jsou tu naše stíny

V kamenném domě, v polospánku

Fialový obraz pod víčky a v odpoledním vánku,

Co povívá závěsy, prochází domem v síni

A rohem  pokoje – ten ještě neznáte

Doteky na čele a rtech

Chvíle bez dechu, ve větru jemných vln,

Sotva se dotýkáte.

Představa doteku proniká jak trn,

Co zježil chloupky bodnutím.

 

Čas je náš přítel.

Rozestoupil se,

Abychom ochutnali laskání svých těl

Bez obav, že někdo někde čeká.

Chodidla slastně trnou a postel mile měkká.

Fialová se stává slzou dračí, horkou, ledovou,

Co smáčí zahradu nad úbočím v Gordes.

Vůně levandule a horské říčky proud

Noří se do skal pod zemí

Proplouvá ohněm sopky, po chvíli vyvře z ní

Na povrch země, tryská ven a přitom trochu syčí.

To anděl nad námi se tyčí,

Aby se v podobě deště snes´ na provensálské kamení

Ametystová slza, pot těl a jemné zachvění,

Dotek jazyka, co hladí slanou kůži,

Zvuk slin a tichý samet růží,

Podvečerní stín.

 

Spěte, ach, pane, není třeba se hned vracet

Tam,kde kolotá náš svět.

Čas přestal téci.

Kolem mramorových hrobek

Můžeme i nemusíme zpět.

 

---