Jex - Poslední zásilka

Letěl jsem ve své lodi, které jsem říkal prostě 'Skládka'. Všude kolem mě prolétávaly lodě různých tříd. U235 byly honosné obchodní lodě patřící impériu, různé modely od X-Ray Models po Á-Í-eRka (Alfa Iont Resist Quality Class), což byly třídy méně honosné, ale i tak spolehlivé a nadpoměr luxusní - většinou patřily zbohatlíkům, kteří jeli v úplatkách impériu a ve vesmírné mafii.  Pak tu byly lodě osobní, patřící střední třídě, jejichž názvy jsem ani neznal, ale jistě byly certifikované.

Nebudu zde vyjmenovávat co všechno jsem viděl, spíš bych rád naznačil, kam patřila moje loď. Neříkal jsem jí Skládka pro nic za nic. Kdysi to bývala nákladní loď typu Gamma G-2 nebo spíš to, co z ní zbylo. Koupil jsem jí za pár šupů, které se dají také nazvat mýmy celoživotními úsporami, a pak vykupoval staré generátory, trafa a vůbec vše, co by se mohlo hodit k jejímu zprovoznění po šrotištích všude v mém městě. Skládka je zdařilou mutací lodí všech tříd, z čehož mám upřímně radost, protože pouze změnit barvu laserů i na certifikované lodi je v téhle části byrokratického vesmíru téměř nemožné (a že jsou barvy laserů sezónní módní záležitostí snad zmiňovat nemusím).

Když má loď konečně vzlétla, ihned jsem opustil planetu. Také jsem k tomu měl své důvody. A právě proto jsem nemohl uvěřit tomu, že se se svojí necertifikovanou lodí chystám opravdu vyložit zboží právě zde, na mé rodné planetě. Na planetě, z níž jsem před pár lety uprchl.

Na Staré Zemi prý existovalo něco jako ' Mezinárodní Zatykač '. To bych si opravdu přál zažít. Na mě byl totiž vypsán zatykač Meziplanetární. Jaká to čest. Dalo by se říct, že se mi dařilo skrývat pár let na okrajových planetách sektoru, které nebyly pro impérium tak důležité. Přijímal jsem práci dopravce. Nikdy jsem se neptal co, ale kam a za kolik. Je jasné, že to byly obchody většinou nelegální, ale čert to vem.

Letěl jsem přímo po hlavní trase. Právě jsem prolétal kolem hlídky impéria, zadržel jsem dech a...nic se nestalo. Oddechl jsem si. Maskování fungovalo parádně. Tahle práce mi smrděla už od začátku, ale cena za její odvedení byla moc lákavá. Člověk který si tuhle práci objednal mou loď totálně upgradeoval na vlastní náklady a mimojiné ji vybavil i touhle molekulární rušičkou. O přístroji, co by obelhal radary impéria jsem ale ještě nikdy neslyšel. Ten člověk mi za předání téhle zásilky nabízel tolik peněz, že bych si někde na okraji sektoru mohl postavit svoje město. A půlku mi převedl předem. Já měl ale svoje plány.

V tomhle zkorumpovaném impériu bych se za ty peníze mohl vykoupit. Takže tahle zásilka je poslední. Je to vabank - buď mě dostanou, nebo si zařídím novou identitu. Muselo to vyjít!

Zadal jsem do autopilota přistávací koordináty na souřadnice jaké mi poskytl zadavatel, pustil si country a pohodlně se opřel. Opravdu jsem si začínal myslet, že všechno půjde jednoduše. No není to ironie?

Z mého snění mě vytrhl hlas v rádiu:

"Necertifikovaná Loď v našem prostoru! Ihned se identifikujte!"

Dohajzlu, jak mě mohli vidět i přes maskování? Museli to být jejich lidi.

"Tady Skládka, vezu Šrot na podpal." odvětil jsem do rádia. Tohle bylo kódové označení, leč přišlo mi trochu směšné. To jsme se rovnou mohli domluvit na něčem ve stylu 'Tady Káně, vezu vejce do hnízda' nebo ještě lépe 'Lívanče, lívanče! Tady poleva! Vezu trochu tý šlehajdy!' . No nic. Hangár se otevřel. Nacházeli jsme se přímo v centru metropole. Tohle musela být státní budova! Kruci, do čeho jsem se to namočil.

Mé obavy se potvrdily. Hned po přistání Skládku obklíčila jednotka impéria v ultrastrukturních oblecích! "Vyjděte s rukama nad hlavou!", zařinčel na mě zřejmě velící důstojník. Horečně jsem přemýšlel, co udělám. Jistě, už vím! Zapnul jsem tedy venkovní reproduktor a co nejklidněji odpověděl: "Jestli chcete abych celej tenhle hangár vyhodil do povětří no prosím! Mám elektromagnetická děla třídy Q Hi-Tech!"

Velící důstojník ani na vteřinu nezaváhal! "Ne, nemáte! Vyjděte s rukama nad hlavou, již to nebudu opakovat!" Jak si mohl být tak jistý? Dobře, odpálím to! Zapnul jsem napájení, ale nic se nestalo. Bože! Strhl jsem krycí desku pod pultem. "Ten hajzl!" zasyčel jsem vzteky. Když mi vylepšoval loď, zřejmě jí taky vylepšil tak, abych v téhle situaci nemohl nic dělat. Jestli to byl lovec odměn, proč mě nechytil už tam? Proč tak sofistikované řešení? A proč mě ještě vojáci nerozstříleli na fotony? Ne, něco v tom muselo být!

A pak mě to napadlo a udělal jsem něco, co jsem nikdy předtím neudělal - rozhodl jsem se podívat na zásilku. Otevřel jsem dveře do nákladního prostoru a utíkal k nákladu. Vojákům zřejmě došla trpělivost a začali pálit, ale přišlo mi to spíš jako výstražné střely. Kdyby chtěli, mohli střelit do jednoho z životně důležitých uzlů lodi a už bych byl v plamenech, ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, že ten dobrák nezapoměl také vypnout štíty.

Doběhl jsem k zásilce. Měla tvar skříně akorát kvůli větší stabilitě ležela a byla přikrytá kusem látky. Strhl jsem látku. Vojáci zesílili na palbě! Každou chvíli se musejí dostat dovnitř! Byla to cryo rakev a uvnitř leželo v cryospánku nějaké děvče. Na okamžik se se mnou zastavil svět. Měla rezavé vlasy, pihatou tvář a bledou pokožku. Jak jí namodralé světlo z cryoboxu ozařovalo, vypadala téměř jako anděl. Nevěděl jsem o co jde, ale rozhodl jsem se jí probudit. Zřejmě ji chtěli živou. Vojáci úporně pracovali na dveřích, zbývalo jim odstřelit poslední dva panty.

Dívka se probírala ze spánku velmi rychle. Něco tak rychlého jsem v životě neviděl. Většina lidí potřebuje minuty, ne-li desítky minut k probuzení. Jí stačili řádově desítky vteřin. Držel jsem ji v náručí a kolem nás létaly ze všech spojů jiskry. Kdybych byl v roli pozorovatele, tvrdil bych, že je to velmi romantické. Takhle to ale bylo až příliš reálné. Ještě nebyla schopná vstát, ale už vnímala. Byla samozřejmě nahá, ale to bylo to poslední na co jsem myslel. Tak dobře, myslel jsem na to, ale byly tady důležitější věci.

Zeptala se, kde jsme. Řekl jsem že na jedné z centrálních planet Impéria. Celá se rozechvěla a rty pevně semkla k sobě. "Přivezl jsi mě jim?", otázala se. "Ne, jak to tak vypadá, přivezl jsem jim sebe... Chtějí tě nejspíš živou, nevím o co jim jde, ale řekl bych, že to už brzo zjistíš.. Mě nejspíš zabijí jen co se dostanou skrz dveře.." odpověděl jsem spíše ironicky než bázlivě. V tu chvíli dvěře povolili a jednotka vpadla dovnitř. Postavila se a napřáhla ruku. Všechno okolo se šíleně zpomalilo, světlo zesílilo, bylo to až k neusnesení. Vojáci se pohybovali velmi pomalu a výstřely z laserů letěli rychlostí závodního šneka. Rozběhl jsem se k ní.

"Chyť se mě." skoro zašeptala. Nevěděl jsem kde a na radosti všedního života bylo stejně přeci jen brzy, tak jsem zvolil oblast kolem boků. Opravdu měla kůži hebkou. Bylo to zatraceně sexy. Najednou se světlo rozlilo, všude byla jen bílá. A pak? Pak jsem se octl tady. Všude jen nekonečná poušť. Nevím kde jsem, co tu dělám a jak odstud pryč. Ale žiju. Ona? Je pryč! Opustila mě. Stejně jako všechny ženský.. Takže co teď? Nejdřív se odsud dostanu a pak jí budu hledat. Zachránila mi život, ta holka si zaslouží pozvat na rande!!