Poprava

Do soudní síně jsem přišel jako jeden z prvních. Z kožené aktovky jsem vytáhl štos lejster a pročítal je. Všechny ty papíry jsem držel v ruce aspoň stokrát. Celá věc byla, bohužel, jasná. Nenacházel jsem prostor pro žádnou právnickou kličku. Soudní síň se pomalu zaplňovala. Bál jsem se ohlédnout. Pohled do očí pozůstalých bych asi neunesl.

Pak přivedli obžalovanou. Naše oči se setkaly. Ve tváři měla prázdný výraz. O něco později přišel soudní zástupce a soudce. Cítil jsem z nich tabákový kouř...

Soudce formálně zahájil přelíčení a státní žalobce přednesl obžalobu. Pak následovaly výslechy svědků, soudních znalců v oblasti psychiartie, patologie a dopravy. Vpodstatě říkali jen to, co jsem měl v papírech. Neustále jsem listoval v kopii spisu, abych našel alespoň něco k obhajobě. Nic jsem nenacházel...

Pak jsem se ke slovu dostal já. Snažil jsem se zpochybnit lékařské posudky tvrzením, že moje mandantka není duševně v pořádku, protože žádný normální člověk záměrně nenajede do lidí náklaďákem. Víc jsem na obhajobu, bohužel, neměl. Pak, jako takzvané "poslední slovo", dostala možnost promluvit obžalovaná. Prý to udělala záměrně, neboť chce dostat trest smrti. Údajně chtěla se vším skončit už dávno. Znova zopakovala to, co bylo v dopise na rozloučenou, který napsala několik dní před činem. Pokud by odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro společnost příliš laciné. Rozsudek byl vynesen.

*****

Jako její právní zástupce jsem musel být přítomen. Měl jsem totiž povinnost jí sdělit, že prezident žádost o milost zamítl. Teď už tak statečná nebyla. Omlouvám se za vulgaritu, ale posrala se, pochcala se a poblila se. Katovi a jeho pomocníkům dalo velkou práci, než jí strčili hlavu do oprátky. Ač byla spoutaná, bránila se zuby nehty. Prosila, plakala, škemrala o slitování. Dokonce se odvolávala i na milosrdenství boží, přestože byla ateistka.

Teprve až s oprátkou na krku se trošku zklidnila. Brečela a třásla se strachy. Nesrozumitelně drmolila modlitbičku o "Andělíčkovi ,můjstrážníčkovi". Jinou zřejmě neznala. Ticho k prasknutí. Atmosféra byla napnutá jak špagát. Cítil jsem, že nikdo s tím co se má stát, nesouhlasí. Každý si pravděpodobně říkal, že dělá jen svou práci.

Ředitel věznice hleděl na své náramkové hodinky. Vteřinová ručička se neúprosně blížila ke svému cíli...

Ostrý hvizd píšťalky prořízl vzduch. Zarachotil poklop od propadla. Zavřel jsem oči. Modlitbička o "Můjstrážníčkovi" utichla. Bylo slyšet jen kopání nohou do vyplechované díry v zemi a vrzání provazu. Nevydržel jsem to a z popravčí místnosti utekl.

*****

Taková pěkná holka! Pokoj její duši...