jak mi vypadl mozek

Nevím, co se dneska stalo, snad že byl nízký tlak, jinak

přece není možné, že mi vypadl mozek, ale přece jen...

snad jakási omluva se naskýtá.... když jsem se dívala

do těch uhrančivých očí kartářky, nabízející své služby

na televizní obrazovce, hlas mi v hlavě našeptával...

...zavolej... zavolej.... mráz mi šel po zádech...dozvíš se věci....

...zavolej...zavolej...věci mezi nebem a zemí...

--------

...ano, ano....slyším vás....., ještě chvíli..., spojení probíhá,

ještě chvíli strpení... ano, už zde máme báječnou paní Samantu,

ženu s neobyčejnými schopnosti vidět, co budoucnost vám

přinese...už ji tady máme...., ano, už je zde, už je zde,

vyjeví vám, co chcete znát ze své budoucnosti,

co vás čeká a co vás nemine, nic nezůstane utajeno, vše bude

odkryto, bude vám odkryto vše, na co se jen zeptáte,...ble... ble.... ble.....

už toho mám dost, koukej mi už vyklopit, na co jsem se ptala a

nemel....uf, konečně.... jiný hlas se mne ujal, sladce vyzval ke kladení

otázek, na které mi může odpovědět, hedvábně vyzvídal,

jaké je mé znamení, jak se jmenuji a co konkrétně chci

odhalit ze své budoucnosti, rozechvěle udávám

požadované údaje a kladu otázky, týkající se mého zdraví a zdali

v roce příštím budu dělat činnost, kterou jsem si vysnila, paní

vědma říká, ano, ano, zeptáme se virgule, nahlédneme, co karty

nám zjevují, ble, ble, ble, šílím, sedmdesát korun za minutu,

sedmdesát korun za minutu, rotuje mi v hlavě,

asi jsem se zbláznila, bla, bla bla, zdraví prý dobrý,

taky po čem toužím prý bude, jen musím vyvinou velké úsilí,

neb, ano, ano, zde ho vidím...ďábel vám bude stát v cestě

k vašemu vysněnému cíli, ale vy napřáhnete všechny své síly,

vše překonáte a v příštím roce se vaše tužba, ale až od měsíce dubna,

vyplní, budete šťastná, šťastná, naplněna radostí...

…bla, bla, bla....KLAP a TICHO … hrobové ticho,

ticho, i v mé hlavě najednou ticho, vymeteno.

S výrazem íkvé tykve hledím na displej a je mi to najednou

zcela jasné, je mi to jasné, za necelých šest minut hovoru

s jakousi kartářkou, ani ne s tou, co se mi na televizní obrazovce

tak zalíbila a vzbudila ve mně důvěru, jsem přišla o majlant,

který jsem si hýčkala ve virtuální peněžence a který byl

jednoznačně určen na: pěkné vánoce a pohodový

nový rok přeju... :-))

Jedna, druhá třetí, v poledne zvon udeří, klika cvakla, dvéře letí

táta vchází do dveří.

Masochisticky jsem vyklopila, a navždycky tak uvedla svého muže

v pochybnost o mém duševním zdraví, tu báječnou historku.

Zostudila jsem se hnedle, jak vešel do dveří s veselým: tak jak bylo?

Zatímco jsem trpně seděla, snášela se na mou hlavu spousta slov,

nutno podotkout, že ani jedno nebylo sprosté, užívala jsem si

to, slova plná mužské neotřesitelné vševědoucnosti, moudrosti

a osvícení na mne pršela a pršela a hned mi bylo lépe po těle

i na duši. Však co se to stalo, je to vůbec možné?

Žádnou hanbu jsem nepociťovala, můj duch se vznášel kdesi nad jeho hlavou,

občas jsem zaslechla: ….taková blbost, to se mi snad jenom zdá a já

se z toho probudím...to kdybych někde řekl, nikdo mi neuvěří...

a já dál hleděla nad jeho hlavu a slova mne omývala jako

voda očistná, zázračná a omlazující.

Slova došla, byla mi udělena milost a já se domnívala, že i slovo.

Omluvit jsem chtěla tu svoji slabou chvilku, svůj prohřešek,

a poukázat na fakt, že teď, když mám nohu v sádře

a nemohu se zapojit do vánočního nakupování dárků a jiných nezbytností,

bez kterých vánoce nejsou vánocemi, ušetřila jsem moc a moc peněz a

tenhle výpadek financí je tudíž zanedbatelný.

Manžel se zamyslel a suše poznamenal, že by nebylo od věci, kdyby

každým rokem před vánocemi doznala některá z mých dolních končetin

takové újmy, v důsledku které by pan doktor ozdobil mou nohu sádrou,

nejlépe nechodící. Přišlo mi to velice vtipné.

Ačkoliv venku bylo tak mizerné počasí, že by psa nevyhnal, poslali

jsme dceru sotva zletilou pro víno do nedaleké vinotéky, já jsem si přála

suché bílé, manžel projevil zájem o polosuché. Nechápu, jak může tu

přislazovanou břečku pít.