Váhání

Stojí na okraji, až na samém Konci. Špičky nad hlubinou, paty na tom, co snad bývalo pevnou zemí. A hlava, těžká tak, že ji stěží dokáže sám nést, naklání se chvíli tam a hned zase zpátky. To se střídá příliv s odlivem na rozbouřeném moři. Znovu a znovu, vlna za vlnou rozbíjí se na útesech pochybností. Okamžiky váhání už slily se ve věčnost a v ní utonula ta chvíle, kdy stačilo jen nesmyslně málo. Kdy nepatrný krůček znamenal půlku Cesty, která je najednou pro jeden lidský život příliš dlouhá. Příliš? Možná, že... Když odrazí se hned teď, ze všech sil, snad dokáže ještě zachytit rukou zoufalství poslední omylem zapomenutou barvu duhy. A jestli ani ta už pro něj není na dosah, ať padá! Ať padá aspoň tak dlouho, aby si uvědomil proč. Než dopadne a rozbije si srdce...