O mých zvířecích kamarádech (16)

     Ještě zaskočím zpět ke králíkům – Ušík a spol. Někoho by mohlo vyděsit, že moji chovanci časem skončili na pekáči. Proto bych ještě ráda podotkla, že zcela samozřejmě nikdy žádný z mých odchovanců v žádném případě neskončil (ani neskončí) jako jatečné zvíře. Jsou to moji jmenovití kamarádi, kteří mě berou za svou adoptivní mámu… Tím pádem máme plné králíkárny a plný dvorek zvířecích kamarádů – a je to moc fajn.

    Zkuste uhodnout komu patří jméno Koký… Nositelkou tohoto jména je černá slepice. Když byla ještě malým kuřátkem, sama začala na dvorku vyhledávat moji společnost. Chodila za mnou a já jí náklonnost opětovala krmením z ruky. Koký byla očividně spokojená. Vyrostla z ní krásná nosnice. Když jsou slepicím dva roky, začnou na podzim přepeřovat. Stalo se tak i u Koký, jenomže se tento cyklus u mé kamarádky o něco opozdil. Zima toho roku uhodila brzy. Koký byla téměř holá, měla na sobě jen pár peříček a třásla se zimou. Oteplení se nedostavovalo, naopak mrazy sílily a Koký pomalu chřadla. Jen pospávala a přestávala přijímat potravu. Rozhodla jsem se, že ji přes zimu umístím do suterénní místnosti, určené k přezimování našeho ptactva, které je přes léto na dvoře ve voliérách.

   Slepice jsou houfnými ptáky a potřebují společnost, proto mi to dělalo trochu starosti. Náhlé oddělení od kolegyň by nemuselo být dobré pro její psychický stav a následně by se mohl zhoršit i zdravotní fyzický stav, protože obojí souvisí. Velkým plusem bylo, že Koký byla hodně zvyklá na mě. Jelikož dolů často chodím, nepřipadala si tam tak sama. Taky díky ptákům v klecích, přezimujícím malým ježkům v ohrádce a našim kočkám, které zde také probíhají. Slepice dost špatně vidí, jsou šeroslepé, proto jsem začala dřív přisvěcovat. Koký se rychle zabydlela a zdálo se, že jí nic nechybí. Pookřála, začala znovu jíst. Dopřávala jsem jí dobroty, aby peří rychle dorůstalo. Přesto je tento proces poměrně zdlouhavý. Je pravda, že jsem několikrát denně musela po Koký uklízet, ale to mi nedělalo problémy, ráda jsem to pro ni udělala a nečinilo mi to potíže.

(Když jsou slepice pohromadě, občas se u některé vyskytne známý jev. Jakmile začně některá ostatním vyklovávat dorůstající peříčka, rychle to okoukají ostatní a pak je několikanásobně zdlouhavější, než slepice pořádně opeří. Jednou se nám to stalo a je oříšek, tento zlozvyk na dvoře vymanit. Přestože jsem slepicím dodávala všechny vitamíny, minerály, různorodé krmivo, dělaly to, protože jim peříčka prostě chutnala. Malá rostoucí pírka, v kraji dutinky brku, obsahují výživnou rosolovitou hmotu a ta slepicím chutná).

    Někdy uprostřed zimy byla Koký jako nová. Krásné husté, černě se lesknoucí peří ji zdobilo od hlavy až po ocas. Mrazy ale nepolevovaly, ba naopak. Jelikož si za tu dobu slípka už zvykla na teplo, nemohla jsem ji takhle náhle vrátit ven do zimy, hrozilo by prochladnutí a to často u zvířat bývá fatální. Koký se domácí pobyt prodloužil až do jara. Bylo fajn, když mě Koký slyšela přicházet, čekala že jí dám zase nějakou dobrotu. Zvířata neumí přímo říci „chci něco jíst“. Dají to najevo po svém. Konkrétně slepice, když kvokají a vysedí kuřátka, mají určitý zvuk, kterým kuřátka svolávají, najdou-li něco dobrého k snědku a chtějí se o potravu se svými ratolestmi podělit. Tento zvuk vydává taky kohout, který bývá velkým džentlmenem. Když najde dobré sousto, většinou ho nesní a známým zvukem  svolá slepice, kterým potravu přenechá. Jinak v běžném životě slepice tento zvuk nepoužívají. Koký se ho ale naučila využívat, když mi chtěla sdělit že něco chce. Začala na mě takto volat, shýbala hlavu opakovaně k zemi (jakože tam jí mám něco dát) a opakovaně se mi dívala do očí. –To vlastně dělá do dneška, zůstalo jí to. Nikdy ji nezklamu a když si řekne, vždycky jí něco na přilepšenou dám.  Pokud se ale někdy stane, že mám zrovna nějakou práci a Koký se začne dožadovat mlsky a zdá se jí že se k tomu hned nemám, začne naštvaně bručet a dívá se naštvaně. I u slepic lze v očích vyčíst malou mimiku a zkušený pozorovatel, tak může dost pochopit.

   Když konečně nastalo jaro, začala jsem Koký postupně dávat na dvorek. Nejprve po kratších chvilkách, které jsem časem prodlužovala. Koký se ale na dvůr nechtěla vrátit. Zvykla si uvnitř a nechtělo se jí zpět. První dny jsem venku trávila s ní. Jakmile jsem ale zašla dovnitř, Koký utíkala za mnou a když jsem jí zavřela před nosem dveře, začala naříkat a mě to mohlo utrhnout srdce. Vždy jsem jí otevřela a pustila zpět dovnitř. Myslela jsem, že si snad venku znovu nezvykne, ale nakonec vše dobře dopadlo a trpělivostí jsme spolu dosáhly toho, že nakonec postupně přirozeně na dvorní život zpět přešla.

   Koký je opravdu fajn kamarádka. Když třeba musím jakékoli jiné zvíře z nějakého důvodu na dvorku chytit, Koký to pojme jako boj. Bleskurychle mi přiběhne na pomoc a snaží se domnělého protivníka naštvaně napadat, aby mi „pomohla“. Když si na dvorku sednu, Koký je hned u mě a uvelebí se vedle mě a odpočívá se mnou.

   Moje kámoška má už pěknou řádku let, momentálně je na dvorku nejstarší slípkou. Je ale stále čilá a vitální. Je i výbornou nosnicí, vyjma podzimu a části zimy, kdy slepice většinou ve snůšce odpočívají, nese denně jedno vejce. Její vejce už poznám. Máme rozmanité druhy slepic a každý druh má trochu odlišná vejce. Různé velikosti i barvy…

   Lidé se často mylně domnívají, že jsou slepice hloupé. Pramení to ale z čisté nevědomosti. Koký i slyší na své jméno. Když třeba sedí v kurníku na bidle a já něco dělám na dvorku a zavolám ji (mám třeba něco pro ni), Koký poslechne a hned z kurníku vyběhne a přiřítí se ke mně – a čeká …na pamlsek. (Ostatní slepice na toto volání nereagují.)  Koký mi taky stále něco „povídá“. Když trávíte celý život mezi zvířaty, naučíte se jim „rozumět“. Vím už co který zvuk znamená a podle toho slípce vyhovím.

   Naše milá černá kamarádka si vyčíhala, že mě často vidí na balkoně. Naučila se tam za mnou vylétávat. Postávala za balkonovými dveřmi a čekala až jí ven podám něco na smlsnutí.  Po čase to okoukal kohout a občas tam vylétl za Koký (mimochodem i kohout je ochočený, jmenuje se Kuku)…

   Co čert nechtěl, na jaře začala slepice marodit. Milá Kokyše je totiž velká myšilovka. Jakmile se ke krmítku s obilím přiblíží myš, Koký ji čapne a spolkne ji. Jde o rychlý proces a než se chudák myška stačí vzpamatovat, je v nenávratnu. Slepice, ač u nich převládá rostlinná strava, mají rády i hmyz a nepohrdnou ani masem – takže jsou všežravé. Koký nejdřív myš usmrtí úderem (je to smutné, párkrát se mi podařilo myšku zachránit, ale Koký s ní většinou rychle uteče, protože ji začnou pronásledovat i ostatní slepice, které se chtějí úlovku zmocnit). Tak se jednou stalo, že myška Kokýnu kousla do tváře. Vyčistila jsem jí ranku, ale na  (myších) zubech většinou ulpívá velké množství bakterií, takže se jí rána podebrala a začala hnisat. Koký měla celou tvář oteklou a tak jsme museli na veterinu. V kachním „bazénku“ jsem jí umyla nohy a jeli jsme. Vezl nás manžel autem. Koký mi seděla na klíně. Měla jsem s sebou toaleťák pro případ malé „nehody“, ale ani jsem ho nepotřebovala. Koký moc nejedla, protože ji tvář bolela. Čekárna byla plná psích a kočičích pacientů se svými páníky a paničkami. Všichni se usmívali a byli u vytržení z toho, že mám v ordinaci slepici. Koký byla tak disciplinovaná, že mi celou dlouhou dobu poslušně stála, nebo seděla u nohou. Nesnažila se nikam utíkat nebo uletět. .. Dnes už má dávno bolístku zahojenou a v pohodě běhá s ostatními dál po dvorku.

     …Většina zvířat má vazby na svůj domov. Kdysi se stalo, že někdo nedopatřením špatně dovřel dvířka od voliéry s „domácími“ hrdličkami. S rodinou jsme byli na nákupech. Když jsme přijeli, nevěřila jsem svým očím. Zděšením jsem málem omdlela. Všechny hrdličky seděly na dvoře na stromě a na balkóně. Jelikož byly ochočené jen zpola, nevěřila jsem že by se mi je podařilo odchytit. Tyto hrdličky, neumí tak dobře létat, jako divoký druh a proto by se snadno staly potravou nějakého predátora. Naštěstí se ale držely doma a neodlétly nikam dál. Nemožné se stalo možným a mě se je podařilo postupně odchytit a vrátit všechny do bezpečí voliéry…

     Co se týče pořízení si nového zvířete, jedině bych se za tuto myšlenku u každého přimlouvala. Dvojnásobně se ale přimlouvám za předem uvážené rozmyšlení si všech pro a proti. Je pozdě zvíře si pořídit a pak zjistit, že pro něj nemáme všechny potřebné podmínky, nebo se nechceme životu s ním plně přizpůsobit. Teprve časem každý začátečník získá potřebné vědomosti a docílí souhry se zvířetem. Moc mě mrzí, když si někteří lidé pořídí prvního pejska a netuší jak s ním zacházet. Nedokáží ho vychovat, pes jim přeroste přes „hlavu“, je těžko zvladatelný a majitelé se ho pak snaží zbavit. Tahle situace ale vznikne vždy vinou lidí. Je potřeba se nejprve informovat u zkušených chovatelů a pročíst si patřičné příručky…..