Hvězdička IV.

...

všichni se točili okolo vánočního stromku. Zdobili, věšeli ozdobné koule, stříbrné a modré, tak chladné, průzračně zimní. Pohybovali se tak jemně, tiše, bez jediného slůvka. Jeden druhému se do očí nepodívali. Provinilost? Nenávist? Ne a ne.

Člověk by si myslel, že jsou loutkami, nebo že se navzájem v životě neviděli.

"Tatínku, přijde zítra maminka?" zeptalo se po dlouhém tichu děvčátko.
"Terí, vždyť víš, že za námi chodí s Ježíškem. Jinak to nejde. A vůbec máš pro ní dárek?" řekl klučina, tedy sedmnácti letý klučina. Snažil se ulehčit tátovi od špatných myšlenek a od té hry, co už hrají třetím rokem. Třetí rok tajně berou z pod stromečku Terezky dárek a dávají ho matce na hrob.
"Mám! Mám! Mám pro ní básničku a obrázek." vykřikla holčička. Její hlásek projel tichem tak, že otec nadskočil a vyhrkl: "Ukaž mi ho."

Holčička odběhla do pokoje a za vteřinu tiskla otci do ruky papír pokrytý voskovou barvou. Pět andělů na mráčku, ale jen jeden z nich měl blonďaté vlasy. Muž se usmál a vzápětí rozplakal. Jeho slzy si stýskali po ní, po té, pro kterou se rozhodl, které chtěl dávat vše. Nikdy před malou nechtěl plakat. Ale nešlo to zastavit.

Holčička se na něj přitiskla a se slzičkami zašpitala: "Tatí, já vím, že maminka je andílek. Já to vím. Má nás ráda."

...

...