prázdno

Po roce jsem si šlehl, a potkal jsem prázdno.

Těšil jsem se na to, myslel si že potkám Boha, nebo aspoň pseudobohy, běsy , upíry , bůhvíco.

Chvěl jsem se očekáváním, doufal jsem v prozření, ale přišel tupý okamžik.

Nicota.

Pohrdání.

Pusto.

Vzadu v hlavě mi řve zběsilá kanaďanka:

" Tripping out.
Spinning around.
I'm underground
I fell down.
Yeah, I fell down."

Chci brečet.

Nad sebou, nad Světem.

Světetem plným, ztracených existencí- jsem jejich Pán.

Jsem nicota.

Sedím v láhvi od octa, která octem nesmrdí, vedle mě spí rybář, a jeho žena, která chtěla býtikrálem, císařem, papežem i Bohem.

Na ohni peču zlatou rybu, které jsem nesplnil žádné přání- sypu jí zeleným- žravka je sfinje, venku sněží bílé smíchané s omítkou, vypadlo mi z nosu, z hlavy, z prdele.

Bojím se sebe, protože vím, že je čeho se bát- i strach se bojí.

Jsem nicota.

Procházíte mnou, s lehkým mrazením, procházíte mnou plni naděje, mrtvé, přesto naděje, žijete ve mě.

Pláču.

Bože já brečím...

Kamená ruka mě hladí po šíji. Ten pocit je tak intenzivní, předu jako malé kotě, měl bych se bránit.

Je to ruka zla, je to ruka vraha, je to ruka prokletí, je to ruka mého dědy, láskyplně mě víská, všechny jedy ve mě násobí ten pocit lásky a bezpečí- předu jako kotě.

Zvedám hlavu.

"Přebral jsi." slyším

Má pravdu.

" Zabil jsi?" ptám se a doufám v milosrdnou lež.

Odvrátil oči.

Zadíval se někam do dáli.

Prsty mi vjely do zátylku, mocná síla mi přitlačila ksicht k desce stolu...

"Jdi spát" , řekl a políbil mě na čelo