Nestříhej křídla, nemohou pak létat

   Kokainová cesta vedla z města. S Tontem jsme míjeli realitu asi o sto padesát kilometrů v hodině. Kouřili jsme, dýchali, vedli chytrácký řeči a bylo nám dobře. Patřil nám celej svět, narostly nám srdce králů a k nim i koruny. Bylo to největší štěstí, jaký jsem kdy zažil…

Tonto byl můj nejbližší. Byli jsme spolu pořád, v rauši, ale i při lepkavých svítáních, kdy tělo bolelo a třáslo se při doteku slunce. Potkal jsem ho před dvanácti lety, ležel tehdy v zapadlé uličce plné stínů (vědělo se o ní,že se používá jako záchod a ostatně taky proto jsem tam měl namířeno) a křičel někam k obloze(pro všechny a na nikoho): ,,On vypadá jako kat, jako kat zezadu. Chce mě zabít! Vím to!“                                  

Přistoupil jsem k němu a probral ho ránou do žaludku (každý kdo někdy pocítil pach, spíš vůni smrti, by udělal totéž). Odlepil se od země, jako by do něj uhodila všechna spravedlnost světa, vyzvracel se a šel se mnou. To bylo moje první setkání s Juliánem, zvaným Tonto.

   Flákali jsme se a užívali života po svym. Necítili jsme povinnosti, to protože jsme nechtěli. Přestali jsme vnímat i bolest a úzkost, protože jsme nechtěli. Nikdo z nás nečekal, že nakonec zmizí i radost a neděje.

Všechno začalo, když se ve městě objevil Charles. Všude v ulicích rozezněl se šepot mladých junkies, že tu u nás máme dealera číslo jedna v celý naší nádherný a prosluněný zemi. Že prý má kontakty na mafii po celym tomhle kulatym světě a možná i v nějaký další překrásný galaxii.

Na nebi objevil se jeden tmavší mrak a vítr si začal zpívat o něco tišeji.

   Od kokainu k heroinu. Někomu se to může zdát jako malý krok, ale věřte tomu, že není. Stavy, ty stavy co jsem zažívali, byly nepopsatelný. Každý jsme měli svůj svět a oba chodili v každém. Já viděl duhy, který se kroutily a škrtily, až nakonec praskly v tisíce barevných bublin. Ty se pomalu snášely a padaly na pole, lesy a domy. Zalívaly svět novou krásou. Oblačná království viděl jsem při pohledu na nebe, byl jsem vládce naducaných a mlžných tvarů. Tontův svět…jako bych ho slyšel : ,, Podívej na to slunce z plechu a oceli, jak se boří do moře matného oleje. Podívej! Podívej, já plavu!“ Nebyly to ale jenom veselé a hravé představy. Dětský smích a čirá radost měnily se s horkostí a strachu se ze smrti…padaly na mě stromy a nebo nebe. Slunce vysmívalo se mi jako přistiženému zloději jeho záře.

V zoufalé naději, zavřel jsem oči…

…Trošku to se mnou otřáslo, když sem se dozvěděl, že Tonto skočil odněkud ze střechy a zabil se. Třásl jsem se ale opravdu jenom trošku. Kamarádi kolem mne umírali, jako mě slunce vítalo a opouštělo. Smrt mi zevšedněla.

Bral jsem to jako povinnost a úctu, jako povinnou úctu být na jeho pohřbu a taky jsem doufal, že tam uvidím Charlese, koneckonců i on částečně mohl za Tontovu smrt, ale na tom mi teď už nezáleželo. Vidět Julianovu mámu jak klečí na hrobem vlastního syna a ryje rukama do hlíny, na mě nikterak nezapůsobilo. Plácalo do země a hýkala, měla agonickou grimasu ve tváři. Přišla mi spíš komická než žalvzbuzující, když se začaly ozývat zvuky mlaskání, jak slzy pomaloučku měnily hlínu ve bláto. Jediné, co mi vehnalo vlhkost do očí, bylo ostré světlo zpoza mraku. Nikdy předtím jsem nenesl tak těžké slunce. Prohnul jsem se pod jeho tíhou v kolenou a mírně se pousmál. Přišel jsem o nejlepšího přítele a s ním i o soucit.

   Když tahle groteska skončila, řekl jsem si, že poohlídnu po Charlesovi. Našel jsem ho, jak jsem předpokládal. Seděl v baru hned za hřbitovem. Ponurá a mlhavá atmosféra putyky ladila dokonale s Charlesovýma očima a špičkou cigarety tlusté číšnice. Přisedl jsem, židle zavrzala a on se konečně otočil mým směrem. V očích už neměl žádnou naději, jen doutnající uhlíky, které probudí zase jenom droga. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Najednou mnou proplul (spíš jako nárazová vlna) příšernej pocit, byl to ten nejhorší pocit, jakej jsem kdy zažil. Měl jsem pocit, že koukám do zrcadla. On to taky tak cítil. Vypili jsme společně lahev rumu a on pak tiše povídá : ,,Baví tě ještě život?“ Neodpověděl jsem a tak pokračoval :,,Mám uschlé srdce, nic pro co bych žil, pro co bych se obětoval. Stali jsme se loutkami špatného pána, je na čase zpřetrhat provazy, které z nás dělají marionety.“ Pak bylo ještě chvíli ticho a jenom kouř z cigaret snoubil se s touhle větou. Stoupali někam na horu ke stropu, kde je větrák roznesl po celé místnosti. Na konci tohohle procesu, jsem si uvědomil, kolik pravdivého bylo v Charlesově větě. Koukal jsem se do ticha a dýchal tu pravdu. S každým mým nádechem jsem cítil, jak se mi v očích rodí slza. Slza za slzou stékaly po mé strhané tváři, tak jako když padá déšť na vyprahlou skálu. Byly to první slzy, které si pamatuju. Bylo to Jako bych plakal poprvé. Očistné a pravdivé slzy života. Slza za slzou vlhčily moje očí a smívaly šeď a nánosy prachu. Měl jsem pocit, jako bych prohlédl…

…mé oči už zase šustí, když mrkám, tak stihly uschnout. Tak minuly pravdu, jen o malinký kousek…

   Už nemůžu dál. Nejde to! Když nejsem sjetej, nic mě nebaví, protože nechci. Přestal ke mně mluvit vítr. Můj stín zmizel mi někam za roh. Hledat ho nebudu! Už nechci žít, protože nechci! Volám do ticha o pomoc, zpátky vrací se mi jenom můj hlas. Jediný, který nechci teď slyšet. Hnusím se si, přišel jsem už i o sebe. Jsem loutka, která už přestala bavit svého vodiče. Zapadlý v prachu a v zapomnění,  šedavě smutno je mi. Z posledních sil otevřu šuplík, vyndám si jehlu, lžíci a bílou krásku, kterou sem tak miloval. Miluji! Jak jehla prošla do diravého těla, věděl jsem, že je to naposled. Silně jsem se nadechl a uviděl svět, tak jak ho chci opustit, plný barev a naděje. Naděje je třeba si vážit a barvami příliš neplýtvat, nebo nakonec zbude jenom černá a bílá a i ta nakonec pohltí prázdnota. To jsem nevěděl a nevěděl to ani Tonto. Snad příště budeme moudřejší.

   Vyletěl jsem až nahoru na střechu, hladil jsem si křídla a cítil, jak jsou krásná a měkká. Pomalu jsem našlapoval po mechové střeše…tady bych chtěl žít. Tady chci! Slunce svítalo zase jenom pro mě. Rozběhl jsem se za ním, bylo stále blíž. Bludička. Tak mocné a smířlivé. Chtěl jsem, aby bylo jenom moje, vědělo to a škádlilo mě paprsky na tvářích, na křídlech. Běžel jsem a dýchal prosluněný vzduch. Žlutý vzduch. Slunce se smálo a pyšně dýchalo. Viděl jsem, jak na mě mrklo, vytáhlo nůžky (odněkud z kapsy) a ustřihlo mi moje křídla.