O Novorozenci

Zemřelo dítě. A jako každé novorozeně i ono bylo nevinné. Dostalo se do nebe a bůh se nad ním slitoval. Učinil jej andělem. Andělem čistým a bílým jako lilium. Měl i svatozář, křidélka, roucho - všechno co takový anděl mívá.

Jako první úkol dostal potěšit a rozveselit rodiče, kterým též zemřelo dítě. Ale když vstoupil k nim do domu, všude cítil jen smutek. Viděl matku v noci plakat. Otec tajně proklínal sám sebe. To, co viděl ho zdrtilo. Z rozžhaveného popela vzal dva uhlíky a vypálil si oči. Aby už neviděl takový smutek. Jeho oči shořely a místo nich mu v hlavě zbyly jen rozbolavěné díry.
Bůh mu dal i další šanci a nadělil mu moc naslouchat lidským myšlenkám. V nich měl hledat utrpení a potěšit duši, která jej cítila. Ale to, co v myslích lidí nalézal, bylo zlo a nenávist. Nedokázal najít v myslích ukrytou lásku, ani dobro. Začal se lidí bát a na obranu proti nim se vyzbrojil železnými vidlemi a řetězem.
Malý anděl nevěděl, co si počít. Procházel světem bez naděje. Prošel zde černou mazlavou špínou ulic i špínou ukrytou v lidských srdcích, až jeho roucho ztmavlo. Nejen že ztratilo svou čistotu a bělost- zčernalo na uhel a nikdo by nepoznal že bylo kdysi bílé.
Z nebe se spustila obrovská síla a strhla mu z hlavy svatozář. Místo ní mu vyrostly dva tmavé dlouhé rohy. „Co se to děje?“ křičel anděl. „Proč bože?“ Bůh mlčel, pouze mu ukázal zrcadlo. Anděl se lekl toho, co v něm uviděl. Viděl ďábla v černém rouchu, s vypálenýma očima, vidlemi a rohy. Pochopil...
Každý z nás je anděl, naše chování rozhoduje, zda jím zůstaneme.