NA DNĚ

Ráno chvíli po páté. Přes mlžný opar nemůžu spatřit oceán. Ani zemi. Vdechuju slanou vlhkost, chvěju se raně oceánským chladem Normandie.

U mých nohou jemně zakňučí Pejsek od vévody Huberta.

Dopíjím na terase silnou kávou, vracím se do spícího bytu. Svlékám vlhkem ztěžklý župan.

Volné bílé šortky, o pár čísel větší bílý nátělník, vysoké černé podkolenky, žluté holinky, žlutý zateplený lodní plášť s kapucí.

Oblečená vycházím ještě na chvíli na terasu, se sklenkou calvadosu.

Než dojdu k oceánu, slanou vlhkostí stočí se mi vlasy do ruliček. Začíná odliv.

Procházím pod dlouhými, vysoko vztyčenými ohebnými pruty v mlze nehybně stojících tichých rybářů. Znám je a oni znají mě. Zplihle vystrašený Pejsek se pískem plouží za mnou.

Jdu dlouho šikmou linkou odlévajícího se oceánu, vzdaluju se terase, kde za chvíli začnou snídat voňavé čerstvé croissanty. Měla bych se vrátit. Jdu ale dál po odkrývaném dnu oceánu, rozdýchávám žitou krásu, nejsmyslnější hudbu pěnivě tříštících se vln. Jdu vlhkou pláží, kde v lasturovém písku přežívá množství mořských živočichů do dalšího přílivu, pláží pokrytou tisíci pestrých překrásných mušliček všech velikostí, které už nesbírám.

Na břehu domy na travnatých dunách oceánskými větry do snové nádhery ošlehané.

Pak už jen duny bez domů. A už tak vzdálené, že bych jen sotva mohla spatřit na nich lidské postavy, i kdyby tam byly.

„Musím se vrátit…“ a vím, že půjdu dál.

Kolik kilometrů už jdu? Kolik metrů nade mnou bývá při přílivu hladina moře? Kolik lidí za tu dobu co ho znám už oceán pohltil?

Pocit, který v tu chvíli žiju je ale příliš mocný.

Mohutné vysoké sloupy obrostlé mořskými řasami a chuchvalci černě lesklých mušlí. Mezi ně vplouvají obrovské lodě převážející lidi i jejich auta přes La Manche. A já teď stojím u jejich pat.

Jsem za řekou, která nejde na břehu překročit.

Pejsek lítá jako smyslů zbavený mezi houfy křičících racků, vyjídajících zbytky z lastur a lovících malé kraby. Už mi pod nohama nepraská množství pestrých mušliček, písčité dno je teď pokryto starými těžkými tmavými lasturami podivných tvarů.

Plášť i holinky jsem svlékla. Slunce stojí nad obzorem a praží.

Příliv. Tak rychlý v Normandii.

Čekala jsem ji. Vstoupí do mě očekávaně. Panika.

Měkne pode mnou písek, bořím se. V hysterii strachu mluvím nahlas k oceánu.

„Počkej! Ještě počkej, prosím, malou chvíli…“

Nemyslím na nikoho na břehu. Všechna moje láska patří teď jen mně, Pejskovi a rackům.

Začínám svůj běh o život.

Nevím, jak dlouho trval. A nikdy nikomu jsem o něm nepověděla. 

Cesta nazpátek byla úmorná. Žíznivá, horká, ne ale nekonečná.  

Vrátila jsem se.

Tam, kde Marcel Proust napsal svoje Hledání ztraceného času.