Dovolená

          Prubířským kamenem konce našeho "láskyplného" vztahu pak měla být dovolená.
Samozřejmě, dovolená s někým, koho milujete asi jako vosu v podpaží, je řekněme co nejjemněji, známkou počínající demence.
Jenže, být ve vztahu samaritánkou, vyžaduje jisté ústupky i v oblasti IQ, nebo zejména v této?
          Liborek se navíc rozhodl, že potřebuje zhubnout nějaké to kilo (konečně pochopil, že když mu na návštěvě bratr vnucuje podprsenku, nejedná se o lichotku).
          Vyrazili jsme tedy na venkov. Čistý vzduch, chřibské vrchy, kdesi za dědovou chalupou se dal, podle hnilobného pachu, tušit rybník.
          V nedalekém městečku jsme zakoupili dvě umělohmotné pálky a pěnový míček.
Pravda, můj nejdražší chtěl nejprve pěstovat horizontální běh společně se mnou, když jsem mu však naznačila, že se mi při jakémkoli tělesném kontaktu s ním chce zvracet, nazval mě "Frigidou" a vrhl se na míčové hry.
          Po tréninkové hodině "jeden proti zdi" si s nevolí uvědomil, že i k tomuto mne potřebuje.
Poprosil, zažertoval, dokonce padl na koleno s takovou grácií až se mu břicho zatřáslo.
          Možná to s naším vztahem nebude ještě na odpis.
Čistě teoreticky, kdejaký nalomený pár se po dovolené dal dohromady.
A my dovolenkujeme sotva den.
A tak jsme pinkali.
Smáli se.
A vosa v podpaží mi náhle až tak nevadila.

          Pak jsme si sedli na okraj silnice a koukali na západ slunce.
Libor potahoval z cigarety, a bylo fajn.
"Bééé...." zabečela do koloritu ovečka od sousedů.
"Béé..." zabečela znovu.
Usmála jsem se.
Usmál se i Libor.
"Ááááá...." spustila jsem v dobrém rozmaru.
"Bééé....", bečela ovečka.
"Cééé ...," dodala jsem prozíravě. Na jazyku roztomilou poznámku o tom, kterak jsem naučila ovci mluvit.
Libor zadusil nedopalek a předběhl mě:
"Tak jste si, holky, pokecaly, a můžeme jít domů."
Popadla mne neodolatelná touha o něj jednu z pálek přerazit.