PANÍ BORTLOVÁ

Paní Bortlová seděla v zahradním altánku a neslyšně pohybovala čelistmi. Možná něco žvýká? Nebo si upravuje umělý chrup? V každém případě si zasloužila, abych ji slušně pozdravila.

„Dobrý den,“ zavolala jsem přes plot na stařenku, a pak ještě jednou a hlasitěji:
„DOBRÝ DEN!“

Zamávala mi kostnatou rukou: „Přijďte si otrhat třešně! Já už na žebřík nevylezu! Jsem stará, chromá!“

Pozvedla hůlku směrem k mé zahradě. Narovnala jsem si záda. Nehrb se, zůstane ti to.

Bazalky jsem měla už dost, ale na třešně se mi v tom horku nechtělo. Počkám do večera.

Stará paní seděla nehnutě na oblíbeném místě celé odpoledne. Občas jsem na její stínovou přítomnost zapomněla a při pletí záhonu mi uklouzlo nějaké to HOVNO. Naštěstí neslyšela. Ke starým lidem mám zvláštní vztah: Líbí se mi jejich tváře a hluboké vrásky, mají charakter, kvalitu. Jejich blízkosti ke smrti se ale bojím, jakoby mě mohli stáhnout s sebou do hrobu. Zvláštní.

Při setmění jsem si vzpomněla na třešně. Se žebříkem jsem zamířila ke stromu. Stařenka už altánek opustila. Jistě odpočívá u televize.

Vylezla jsem až na nejvyšší příčku a natáhla se pro trs černých srdcovek. V ložnici protějšího domu se svítilo. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř.

Paní Bortlová stála nahá před zrcadlem a prohlížela se, jak jí sluší černé připínací DILDO.