O mých zvířecích kamarádech (17)

     Ráda bych vás seznámila i Míďou a Rinou. Začnu pěkně od kraje příběhu. Uplynul rok od doby kdy jsem vychovala andulky Dinýho, Dájího a Žviždíka. Předznamenám že máme celé roky ptactvo a k tomuto jevu nikdy nedocházelo, předtím ani potom. Až nyní – rok po maličkých andulkách…..

     I tentokrát bylo letní ráno a já šla nakrmit naši zvířenu. Když došlo na krmení ptactva, vešla jsem do voliéry na dvoře abych vyčistila misky, doplnila krmnou směs a nalila čistou vodu.  Pod jednou z budek jsem v písku zahlédla maličké vylíhlé holátko. Vůbec se nehýbalo.  Honem jsem ptáčátko vzala do dlaně. Po ránu bylo chladno a maličké bylo ledové jako rampouch. Zůstalo naprosto bez pohybu a vypadalo že je mrtvé. Až najednou nepatrně pohnulo nožičkou. Okamžitě  jsem jej začala ve dlani pořádně zahřívat… Nahlédla jsem do budky, která byla nad ptáčetem. V ní jsem uviděla další rozklované vejce a na větvi netečně seděli korelí rodiče kteří byli zjevně poklovaní. Došlo k nějakému boji, pravděpodobně s jiným párem korel, které budku vyplenily.

     Drobečka jsem držela v ruce dobrou půlhodinu, teprve pak se dostatečně prohřál a ožil. Začal se více hýbat a tak bylo vyhráno. Tedy vyhráno momentálně. Nevěděla jsem, jak nový korelí pár bude dál postupovat. Bylo to jejich první mládě a kdoví jak se po takovém karambolu zachovají? – prolétlo mi hlavou. (Taky domácí vypiplávání tak maličkých zvířecích tvorečků nese jistá rizika a zdar není vždy dopředu zaručený.)

     Zkusila jsem maličkého vrátit do budky a v povzdálí jsem čekala co se bude dít.  Korelí rodiče už nejevili o potomka ani o budku žádný zájem. Zato sousedi se začali do budky po chvíli soukat. Nastal výhružný pokřik korelího samce, který neklamně naznačoval že hodlá mláďátko napadnout. S rodiči to ani nehlo. Byli mladí a na převahu silnějšího samce si už znovu netroufli.

     Nezbylo než samce vyhnat a malé vzít domů. Nastala titěrná práce. Maličká korelka dostala jméno Míďa. I jí jsem vyrobila hnízdo v mističce z vaty a bavlněných hadříků. Každou chvilku jsem ji krmila kašičkou, později i jáhlami. Jednu po druhé jsem ji musela vpravovat do zobáčku. Pít dostávala opatrně kapátkem.  Míďa pěkně rostla a přibývala.

     Uplynuly asi dva měsíce. Starší pár korel se usídlil v budce, kterou dobývaly a vyseděly jedno mládě. Korelka byla už trošičku odrostlá a na kůži jí začínaly prokukovat první špičky budoucích peříček. Měla jsem radost jak malá pěkně prospívá, ale to jsem netušila co se má stát. Jednoho srpnového odpoledne jsem něco dělala na dvoře, když v tom slyším šílený nářek a křik, který vycházel právě ze zmiňované ptačí budky. Vběhla jsem do voliéry a uvnitř budky jsem našla mladého korelího samce – otce malé Mídi, kterou jsem vychovávala doma. Přišel se pomstít a malou korelku pokloval tak, že měla na nesčetně místech vyštíplé kusy kůže.  Byla natolik poraněná, že jsem ji musela vzít domů k ošetření.  Rány jsem jí vyčistila. Byla chuděrka celá obvázaná. Netroufla jsem si ji dát nazpět. Při představě, že se samec vrátí a znovu ji napadne, mě mrazilo. Bylo rozhodnuto, korela zůstala doma a dělaly si navzájem společnost s Míďou. Míďa už byla celkem opeřená a zvládala už krátké přelety po místnosti.

     Poraněná korela dostala jméno Rina. Jak šel čas, rány se jí pomalu hojily. Rina ale zůstala bázlivá. Byla už dostatečně velká na to, aby si celý zážitek zapamatovala. Bylo zřejmé, že to v ní zanechalo určité trauma. Kdykoli se ozvala nějaká rána, či jiný hluk, Rina se celá roztřásla. Jinak ale vyrostla stejně jako Miďka v krásnou a hodnou korelí slečnu. Obě si na sebe zvykly a staly se z nich nerozlučné kamarádky, které obývaly doma jednu společnou klec.

     Každý den pouštím „domácí“ ptáky k proletu. Je legrační když někdo z rodiny právě něco jí, slétne se mu na hlavu a ramena hejno opeřenců, skládající se ze tří ochočených andulek a dvou korel a dožadují se ochutnávky. Všichni nám taky rádi dávají pusinky a milují hru s řetízkem, který mám na krku…

     To byly dva roky, ve kterých vyvstaly ve voliéře tyhle problémy okolo dobývání budek. Od té doby je klid a mláďata se odchovávají v pohodě a už k žádnému karambolu nedošlo.

     Andulky i korely už máme spoustu let. Ale – právě až na Rinu.  Ta před časem zemřela. Bylo to v době kdy se nafoukla přehnaná bublina kolem ptačí chřipky a spousta lidí přecházela v paniku. Bylo to v zimním období a Rina chtěla snést své první vejce. Míďa snášela pravidelně, ale Rina až nyní. U ptactva (zvlášť exotického) se občas stane, že pokud je nižší teplota, organismus nechce vejce „pustit“ ven a zadržuje ho déle v těle. Pak se může stát, že takto v zimním období se vejce v ptačí kloace „zašprajcuje“ a nemůže ven. To je potom života ohrožující akutní problém. Občas pomůže umělé zvýšení teploty, jindy nezabere ani to.  A tohle bohužel postihlo i Rinu. Bylo to v podvečer, kdy jsem zpozorovala že s Rinou není něco v pořádku.  Posedávala smutně na dně klece a choulila se v rohu. Vzala jsem ji ven a zjistila, že došlo k nejhoršímu. Rina vytlačila s vejcem, které asi šlo ztěží ven i celou dělohu. Vejce v ní zůstalo uvězněné. Musela mít šílené bolesti.  Okamžitě jem vzala mobil a obvolávala všechny veterinární kliniky, jestli nás přijmou. Byl večer, takže ordinovali jen někde. Všude nás ale odmítli s tím, že se ptactvem nezabývají, ať to zkusím jinde. Nakonec po několika telefonátech jsme byli odkázáni na jednu pražskou veterinu, která se má právě na ptáky specializovat. Tam byl ale bohužel jen záznamník s tím že ordinují až ráno. Byla to hrozná bezmoc, nikdo nám nechtěl nebo nemohl pomoci a já byla tak bezradná nad svojí Rinou. Celou noc jsem nespala a opatrovala jsem ji. Tekly mi slzy, protože jsem viděla jak z ní pomalu vyprchává život. K ránu zemřela.

     Smutné bylo i když jsem potřebovala ošetřit bílou myšku. Taky jsem volala na veterinu, kvůli objednání. Doktor se k tomu neměl se slovy, že mě bude ošetření stát víc než nová myš. Copak se dá život nahradit jiným? I myš je živý tvor a zaslouží si pomoc, když ji potřebuje… Ale to je jen jeden z mála horších příkladů. Je pravda že těch se smutným přístupem mám ještě několik, ale na druhou stranu nám veterináři v mnoha a mnoha případech pomohli a mé zvířecí miláčky uzdravili, za což jsem jim vděčná a jejich práce si nesmírně vážím.

   Míďa