Vražedné zmatení

Probíhal jsem potemnělými, zatuchlými uličkami, přemýšleje o předchozím činu. Celý svět se mi hroutil před očima. Nebo že bych se já vytrácel ze světa? Neměl jsem teď síly nad tímhle uvažovat.

 Uličky byly nekončící, tak jako moje obavy. Cítil jsem zmatek, úzkost, strach, zlost, absurditu. Nemohl jsem se na to místo již vrátit, tak jsem běžel. Běžel, jak nejrychleji mi má fyzička, posílena nejen adrenalinem, dovolila.

 Po pár minutách pro mě nekonečného běhu mi začínaly docházet síly, dostával jsem závratě, tak jsem se pomalu zastavil, abych neupadl do toho nelítostně tichého bezvědomí. Snažil jsem se prohlédnout si okolí, ale pohasínající lampa osvětlovala pouze pár okolních metrů. Na zemi u zdi ležely rozložené špinavé lepenkové krabice, tak jsem posadil na ně, vedle smradlavého, zarostlého, asi padesátiletého bezdomovce, nevykazujícího jakýkoli náznak pohybu.

 Zhluboka jsem se nadechl. Chyba. Smrad táhnoucí se od živé mrtvoly byl nesnesitelný, nedělal mi dobře. Vlastně to už bylo jedno, tak jako tak mi bylo špatně z toho všeho.

 Zamyslel jsem se. Začínal jsem se pomalu a nejistě rozvzpomínat z předešlé události plné zmatku, výkřiků, strachu. A krve. Hodně krve. Co tak dramatického se vlastně přihodilo?

 Jen útržky mi ale probleskávaly hlavou. Nic pořádného. Změť neucelených, potrhaných myšlenek, rozhozených neuspořádaným způsobem.

                   ***

 Je noc. Vidím nůž. Zkrvavený nůž. A tělo. Tělo, bezvládně ležící na studené zemi obličejem dolu. Mrtvé tělo. Nebo že by ten člověk jen spal? Pomalu přistupuji k tělu. Pokleknu k trupu na rudě zbarvené dlaždice, kolem kterých proudí stružky červené lepkavé tekutiny. Proudí od oné osoby. Jestli ten člověk spí, tak již jen spánkem mrtvých.

 Obracím postavu na záda. Jde to ztuha. Pohled mi nejprve padne na mnohočetné krvavé rány. Zamotá se mi hlava. Podívám se na obličej. Je celý zjizvený, oči vyvalené hrůzou, ústa roztažená do nehezkého šklebu, ale pořád poznávám mně velice blízkou osobu.

 Odvrátím pohled od bratra.

 Zakřičím. Zakřičím tak hlasitě, až odletí několik vran sedících na dřevěném plotě, hrozivě na mě civějících. Skládám hlavu do dlaní. Zavírám oči. Něco si šeptám. Po chvíli oči znovu otevírám.

 Ten pohled mě vyděsil. Před sebou vidím stát Jonase, bratra. Vypadá strašně, stojí tu přede mnou, jako by se nic nestalo. Tedy krom šrámů, jizev, krve, vražedných bodanců, co má všude po těle. Vypadá naštvaně. Ukazuje na mě, křičí cosi, ale neslyším ho. Neslyším vůbec nic.

 A náhle, jakoby zčistajasna, uslyším vzdálené slovo vyřknuté šeptem: "...utíkej...". Tedy utíkám. Běžím, jak nejrychleji mohu…

                   ***

 Probudím se z podivného snu. Do žeber mě něco dloube. Otočím hlavu na stranu a spatřím vedle sebe postávat onoho bezdomovce, který před chvílí ležel u zdi.

"Hele, mladej, tohle je moje místo. Tak padej, jo?" řekne, pak mě jemně kopne do pravého boku. Vstanu. Odcházím a nevšímám si ho.

Přemýšlím. Přemýšlím tak dlouho, že jsem si nevšiml svítání. Ze sna mě na chvíli probudí žena ječící hrozným vysokým tónem trhajícím uši. Křičí něco o krvi a ukazuje na mě. Podívám se na své tělo a ruce. Jsou celé zkrvavené. Celý jsem od krve. Myšlenky se mi míhají ve zběsilém tempu.

                   ***

Znovu se probouzím. Ležím na ne moc měkké podložce. Nad sebou spatřuji nízký bílý strop s chabým osvětlením. Pootočím hlavou, jak to jen jde. Nacházím se uvnitř tří betonových stěn uzavřených ocelovou mříží. Žádné okno.

Posadím se.

Není jiné možnosti. Vstanu a sahám po žárovce zavěšené na stropě. Je horká, ale to mi je už jedno. Vyšroubuji ji pomalu, lehce. Poté s ní udeřím o zem. Střepy létají všude kolem. Čas se jakoby zpomalil. Vidím, jak úlomky dělají ve vzduchu různé piruety a otočky. Světlo z chodby se od nich odráží.

Zdvihnu pravé zápěstí. Druhou rukou, držíc zbytek žárovky, prořezávám kůži, přeřezávám šlachy a cévy. Cítím, jak mi z ruky proudí živá tekutina.

Stojím, dokud nezačnu upadat do bezvědomí. Život mě opouští. Tak jako opustil zbytek mojí rodiny. Už neběžím, neutíkám, už jen odcházím. Nechápu to.