Na Křídlech Anděla

ACA, 1. Vyváženost se týká použitých prostředků, extrémnost náboje, který se jimi snažíme zachytit. Příklad vyváženosti Jan Skácel: Pořád (úryvek) Tolik se bojím ticha do němoty, té tíhy na stromech a věčnosti, co v lidech přestala. To je vyvážené! Představ si, kdyby chtěl někdo podobnou myšlenku vyjádřit a přitom "psal srdcem, nepřemýšlel o tom, prostě ho to napadlo a už to moc neupravoval": Bojím se tíhy té na černých stromech a věčnosti té, co už jí není v lidech všech. Příklad citové extrémnosti Jan Skácel: Smuténka (úryvek) To až se v září stmívá, už bez sametu, drsně, naholo, po poli chodí smuténka a zpívá. Jak málo slov ve skutečnosti potřebuješ, abys PŘEDALA tu silnou emoci dál, nezeslabenou a nevykastrovanou, že?

Masožravko, ještě malá technická poznámka k "přílišnému vkládání emocí a tudíž kýči": Kýčovité se stává dílo, které ty emoce, ten náboj, ty koule nemá, ale aby to tak nevypadalo, je (vědomě či nevědomě, to je jedno) vycpáno umělinami a příkrasami, které to zdání budí. To, co chtějí říct kritici, je IMHO, že dílo má něco hodnotného obsahovat samo o sobě. A ta hodnota by měla být vyjádřena bez příkras, slova by měla být nástrojem, nikoliv ornamentem. Pak je dílo pravdivé a uvěřitelné.

K diskusi se Šepotkou na začátku: (Věř, že teď budu chvíli mluvit z vlastní bolestné zkušenosti.) NightStalkere, TOHLE taky NENÍ Tvůj styl. Akorát to ještě nevíš. Poezie je něco citově extrémního. Začínající autor to obvykle zamění za "vznešeného". A aby na to rychleji dosáhl, udělá skoro každý tu chybu, že zatím nevyvinutý cit pro sílu textu nahradí "došperkováním". A protože je obvykle nevyvinut i cit pro vkusnost, dopustí se tak hrubých věcí, jako jsou ty příšerné archaismy (viz dále) -- vždyť, co je archaické, musí znít přece dostatečně vznešeně; OPAK je pravdou! Například inverze typu: "Ozvěna rozeznívá se v hlavě MÉ Smutkem VRAŽEDNÝM zabíjen A trápit se JEN", patetické výrazy, jako: "slýchával zabíjen", klišé bez obsahu: "Plout tak štěstím dál V pevném objetí se rozplývat Na křídlech lásky", zní hrůzně, hůř, než nám dnes zní třeba Arbesovo: "I obcovati s přítelem mým bylo mi v té době nehrubě příjemno." Ale Arbes psal adekvátně své době, a kdyby žil dnes, napsal by to jinak. Což musíš i Ty! DOBRÁ poezie je energie vložená autorem, která pramení z díla a PŘENÁŠÍ se na čtenáře. Dochází k tomu časem a pílí -- protože nikdo nespadl z nebe učený --, když autor najde to, co měl do díla opravdu vložit, a už to nemá zapotřebí dále vyšperkovávat. Tehdy to začne fungovat. Krátce řečeno, piš opravdově, jak Ti radí Šepotka, uč se a snad to přijde. Promiň, že to píšu tak drsně, ale zjemňováním bych leda prodlužoval toto Tvoje bolestné období, které potřebuješ překonat co nejrychleji. A připrav se i tak, že s tím bude nutno bojovat UŽ NAPOŘÁD, pokud je pro Tebe poezie důležitá a nepověsíš jí na hřebík. Držím palce!