Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAMY
Autor
brackenridge
Měla ještě půl hodiny, než půjde znovu on air. Amy si na čtení zpráv ve studentské televizní stanici velice zakládala. Jistě si jí nějaký producent brzy všimne. Barbara Walters je už stejně skoro nad hrobem. Amy si byla stoprocentně jistá, že s jejím melírem a kontakty (spala dokonce s několika profesory z U of C) jednou prorazí.
„Nemáš žvejkačku?“ oslovila ji dlouhovlasá dívka ve studiu. V teplákách značně již umolousaných.
„Já jsem Teena.“
Teena. Snad dítě nejakých low life hippiesáků. Kouří doma marjánu, bubnujou na tamburínu, a volaj na sebe Hey, man, groovy! Amy se přistihla, jak už zase zjednodušuje, stereotypizuje.
„Teena se dvěma e? Já jsem Amy. Čtu zprávy.“
„Hmmm... Já studuju umění. Už jsem tě tu párkrát viděla. Jseš dobře hubená. Jak to děláš?“
Hubená. Amy se zapýřila. Samozřejmě, že blila ve sprchách a běhala parkem, jako zběsilá, jako každej. To snad dělají všechny studentky telekomunikací? Nebo snad ne? Uznání ale potěší, to nezapírala.
„Kdepak, já jsem teďka tlustá jako prase, to víš, Vánoce...“
„Co blbneš, jsi hotová Twiggy,“ pokračovala Teena.
„Hele, můj boyfriend shání modelky na jeden projekt. Maluje velikej olej. Měla bys zájem? Platí padesátku za sezení a čím hubenější holka, tím lepší.“
Teeniny tepláky najednou vypadaly méně ošuntěle. Umělci přece tak chodí. Otrhaní, neupravení a tak. Fifty bucks by se hodilo. A všimla si, že jsem hubená!
„Tak třeba jo, proč ne, že? A kdy jako?“
„Dneska večer. Přijď tak kolem osmý.“ Teena naškrábala adresu na útržek časopisu.
Pátá a osmnáctá...Hmmm.... Tak v industriální čtvrti. Teda ti umělci, musí být vždycky něčím zvláštní, kroutila Amy hlavou, když svým otřískaným Fordem (ale s růžovým hawaiským věncem lei zavěšeným na zrcátku) projížděla ošumělou ulicí lemovanou továrními halami a dělnickými bungalovy. Jo, tenhle! Budova jako z Hitchcocka, i s těmi venkovními požárními schody. Cihla je zase v módě, uvědomila si, než zaklepala na oprýskané dveře.
Teena otevřela v lacláčích a pokecaném triku. V levé ruce lízátko s obrázkem klauna.
„Tak pojď, Brian už tě čeká. Páni, ty jsi fakt kost a kůže,“ hvízdla obdivně. To Amy dodalo odvahu a vkročila dovnitř.
„Co si dáš? Pivo, víno, Red Bull?“ halasil Brian z ateliéru. Nevypadal vůbec jako umělec. Spíš jako předčasně zestárlý účetní, se začínajícími kouty a nášivkami na loktech pepitového saka.
„Tak třeba Red Bull,“ odpověděla a rychle si přepočítala kalorický obsah nápoje.
„Pojď dovnitř, ukážu ti svoje malby,“ vtáhl ji do pracovny.
Amy mhouřila oči v šerosvětle místnosti. Obrovský gauč potažený karmínovým plyšem, stojan s plátnem, barvy snad všude a na zdech...
Žena v posledním tažení, šedivá, trpící, čtvrcená katem, hromada dívek s ještě dětskými tvářemi, křeče bolesti, ve spárech smrti, dvě polonahé stařeny, kost a kůže, na hranici, vytahaná prsa olizovaná ohněm...
Každý obraz vzbuzoval strach a hnus...nahota, vnitřnosti, kosti, výkaly....V každém obraze zachycena žena-vychrtlina....
Vrazi! Hrůza!
Amy vši silou odstrčila Briana:
„Ty hajzle perverzní! Ty kreténe zasranej!“
Prchla bez Red Bullu. Ani za sebou nezpráskla dveře. Ford se jí kupodivu (na rozdíl od scén z pokleslých hororů) podařilo nastartovat okamžitě. Idioti zkurvení! Asi mě chtěli nadrogovat, znásilnit a zabít... Půjdu na policajty, prásknu je, hajzly! Amy si roztřesenou rukou zapálila cigaretu. Kurva! Zapalovač zase neškrtal. Na chvilku pustila volant. Pod sedadlem jsou určitě pohozené sirky.
Náraz byl překvapivě tlumený. Co to...? Amy prudce šlápla na brzdu. Kočka? Zajela jsem kočku? Proboha, snad to byla jenom kočka? Pevně sevřela oči, položila hlavu na volant a rozplakala se. Ne, určitě to byla jen kočka. Zhasla světla. Nechtěla vidět, co leželo pod koly jejího vozidla. Pomalu vycouvala na začátek ulice a rozjela se opačným směrem. Zítra ráno vezme auto do myčky.
„Ona utekla?“ divila se Teena.
„A proč? Těch padesát dolarů jí bylo málo?“
Brian pokrčil rameny.
„Já fakt nevím. Vůbec neřekla proč. Vyrazila odsud jako střela. Asi se jí nelíbilo moje umění...“
„Jé, to je škoda, byla fakt dobře hubená...“