Moderní Popelka

Moderní Popelka

Má dcera… já nevím, kdy se to stalo, a proč mi to život přichystal. A věru si nemyslím, že mě můžete pochopit. Přečtete si má slova, ve své omezenosti mě obviníte z krutosti a nenávisti a v duchu mě odsoudíte: „Ty patříš do pekla, nic jiného si nezasloužíš.“

Má dcera… Ona je docela hezká, drobná a vždy byla. A já ji miloval. Jak já ji měl rád. Ta naděje do života, ta víra, kterou jsem v její nevypočitatelnou existenci vkládal, pro to jsem chtěl žít a dýchat. Byl jsem naivní? Čiré city mě ovládly, doslova jsem si ji na Bohu vymodlil. Děkoval jsem mu a chtěl mu věnovat jakoukoli oběť. Řekl mi: „Dočkáš se, jak si přeješ. Není tak lehká cesta životem. Ty v to stále věříš, idealisto, ale já jsem Bůh a zkouším lidi. Věnoval jsi mi oběť a věř, že si ji vyberu, přímo z Tvého srdce.“

Člověk rád zapomíná. Na to, co mu nedochází, na to, co si volním blokem (věříc ve štěstí) nepřipouští. Má dcera rostla. Byla nádherná, pamatuji si na to. Tedy, alespoň tělem mi vždy projede pocit opadaného štěstí, když na to pomyslím. Byla šikovná, v tu dobu určitě ano… A byla citlivá, vyprávěla mi jako Malý princ čistě a nevinně o zle, které viděla svým dětským pohledem okolo sebe… Byla snad dokonalá?... Nedávno jsem na to asi přišel. Ona byla. Dítě je totiž dokonalé. Dítě je dokonalý tvor společnosti. Bůh mě nazval idealistou. Mocné slovo. Součást oběti.

A tak jsem ji vnímal, dětsky dokonalou, čistou, nevinnou duši. A tak jsem ji chtěl mít pro sebe navždy. Asi jsem si nepřipouštěl, že se změní, protože to člověk také rád dělá. Odsune nechtěné pryč, do nevědomí a fixuje si to, co chce. Bohužel se tím nechá ovládnout…

Dcera se v mých očích změnila. Nevím proč, ale vše mi na ní začalo vadit. Provokovala mě, nejdříve občas, potom pořád. Nudila mě. Byla opravdu tak hezká?

Musíte pochopit jednu věc. Nedával jsem jí to za vinu. Cítil jsem, že je to ve mně. Čím více mi vadila, tím více jsem nenáviděl sebe samotného. Protože já ji chtěl milovat a věděl jsem, že sama o sobě dokonalá je, ale ono to nešlo! Dokážete si to představit? Uvědomte si tu situaci! Nic jsem nedokázal ovládat, choval jsem se hrozně, přímo odporně! Ano, občas jsem ji i bil, a to ne málo!

Až nedávno jsem si vzpomněl na Boha. A na oběť. Vybral si ji z mého srdce, vyzkoušel mě, tvrdě a bez lítosti. Neobstál jsem a teď tu sedím a píši toto psaní. Už jsi pochopila? Je to pro Tebe, má nejdražší. Chci Ti dát svůj dar. Je to hloupý dar, povrchní. Pouze odejdu, smířen, a nechám Tě tu být bez mého zla a neomluvitelné krutosti (snad mi odpustíš, budu se modlit.).

Věřím, že se budeš mít lépe, v nic jiného doufat nemůžu.

Sbohem, žij lépe a šťastněji.