Skříň

Jakoby já bylo opět na tisíc let daleko

Jako by se zavřela skříň univerza i s čarodějnicí a lvem

Hluboká skříň plná hvězdného prachu

A já zase stojím v rozpacích před jejími dveřmi

Stál mě tisíce sil a námahy

Ten náhled do bílého chladivého domu

S terasou nad korunami stromů a s letícími ptáky v rámu lednového větru

To nahé tělo spící v bílých peřinách

Které jen jedenkrát mi bylo možno pohladit

Bylo to jako v němém filmu chvíle titulku

Dosud mlčenlivý děj se náhle slije do významu

A pak zase černobílý zmatek a zrychlené pohyby

Neznámý muž něco mlčky křičí na neznámou ženu

Takže nezbývá než uvařit si čaj

Je večer

„Já“ sedím u bílé obrazovky jako Friedrich Nietzsche

A hledím na ty věčné, širé obzory