Barbora

Přišla k nám na horolezeckou stěnu. Vyšší než já, ale podsatně mladší. Poznal jsem to díky jejímu dětskému obličejíku. Obarvené vlasy, zastřižené pod uši nechávala volně vlát. Nelenil jsem a dal se s ní do řeči.  Nová osoba v mém životě. A životě stěny.

     Během chvíle jsme oba zjistili, že si máme co říct. Mě puberta ještě nepustila, ona do ní teprve vstupovala. Přesto na ní bylo cosi divného. Něco, co na první pohled nikdo nepozná. Tajemství, možná záhada, která čekala na vyluštění. A má krásné jméno. Barbora.

     Vyměnili jsme si telefonní čísla  a chvilku bylo ticho po pěšině. I sebral jsem odvahu a pozval jí při jedné z našich společných cest na tramvaj do hospody na kus řeči. Uznávám, není to žádná romantika, ale nic lepšího nebylo a tehdy to stejně bylo jen z kamarádství.

     Posadili jsme se a já postupně přestával vnímat o čem se bavíme. Jakmile se konversace rozproudila, v jiném prostředí, jen mezi námi, navázalo se něco jako pouto. S údivem jsem pozoroval, jak mi vykládá o spoustě svých problémů a nakonec jsem tak začal činit i já.

   Druhým a podstatnějším zjištěním bylo, že se bavím s dívkou, která je o několik let mladší než já, ale na druhou stranu tahle holka už v lecčems stihla přerůst mě a mentálně byla na výši mnohem staršího člověka.  Rodiče se jí rozvedli a jak jsem postupem času zjistil, vyrůstali v prostředí plném problémů a špatných citových vstahů.

  Mluvím o nich, protože má sourozence o pár let mladšího než ona. Barbora byla ta, která zajištovala chod domáctnosti a starala se o svého bratra. Dnes už vím, že tohle byl ten impuls, který jí dostal na onu mentální úroveň.

     Od té doby jsme stihli při našich večerních procházkách probrat snad úplně vše a já jí začal považovat za jednu z přítelkyň. Pak mi to poprvé všchno přerostlo přes hlavu.

     Chtěl jsem náhle víc. Nevadilo mi, že i přes svůj relativně mladý život toho stihla ve vstazích zažít asi stokrát víc než já. Zapudil jsem v sobě i fakt, že to s nikým nevydrží déle než týden. A začalo uhánění. Nevadilo jí to. Když jsem se zdvořile zeptal, byl jsem zdvořile odmítnut.

     Chtělo se mi zapomenout, jak to mnoho lidí dělá. Vymazat jí ze svého života. Jenže pouto, které nás pojilo bylo už v té době moc silné a já bez ní nemohl vydržet. Čistě kvůli našemu vzájemnému porozumnění. A tak jsem se asi po týdnu znovu ozval...

     ... A ukázal jí celý můj svět, kde žiju a kde se bavím já. Hospody, kluby,  romantická zákoutí, parky...Vše. Doufajíc, že si jí tak nakloním, ale už jsem se o nic nesnažil. Ke konci školního roku se mi věci totálně vymkly z rukou a já děkoval za prázdniny. Ty byly tak nabité událostmi, že jsem na ní ani nevzpomněl. Napsala mi. Pamatuju si to. V tu chvíli, kdy jsem četl její SMSku se vše v sekundě vrátilo.  Musel jsem zprávu jen vymazat a neodpovídat.

     Nakonec, po měsíci došlo u mě ke strašnému mejdanu. Já se nehorázně opil s kamarádem a jali jsme se z internetu posílat různě zmatené zprávy. Díky veliké opilosti a faktu, že jí znal taky, došlo i na ní. Celý večer jsme si pak psali a já to pod vlivem alkoholu zase rozchodil. Celkem šlo komunikovat s ní.

     Celý zbytek roku jsem za ní chodil častěji než její kluk (možná kluci, kdo ví ? ). Poznal jsem jí tak, jak málokoho. Stejně tak ona poznala mě. Přesto jsem postupem času zjistil, že máme oba na obličeji masku, kterou ani jeden nehodláme sundat. Jen těžce se přes ní pronikalo a jen málokdy jsme jí na kratičký okamžik sundali. Přesto se to stávalo čím dál více často.  Tak se náš vstah vyvíjel až do půle jara, kdy se mi opět (po kolikáté už?) věci vymkly kontrole. Nechtěl jsem zníčit naše přátelství, tak jsem se stáhl a přestal s ní jakkoli komunikovat.

    Nakonec to vyřešila dopisová válka v které jsme si napsali věci, co bychom si do očí nikdy neřekli. Spontánně a podle toho to také dopadlo. Já se opět stáhl a dlouho se vše odehrávalo chladně. S odstupem času si říkám, jak jsem mohl vydržet tu neustále se opakující roli. Nevím.

     Pak začala pracovat v rockovém klubu. Ten jí neuvěřitelně změnil. K horšímu. Stala se z ní podivná dívčina okupující podzemní prostory baru po dvanáct hodin denně. Našla si tam kamarádku, starší barmanku. Ta se rozhodla, že nás dá dohromady. Také se jí to téměř podařilo. Nekonec měla Barbora přespat u mě. Stalo se tak a ráno jsem se probudil jako její kluk.

      Neproběhl žádný sex, nechápu to. Jeden poznával druhého. Dotyky. Nic víc. Neuvěřitelně silný zážitek. 

     Během této noci jsem udělal asi největší pitomost. Sundal jsem si masku a ukázal jí, jaký opravdu jsem.

     A tak jsem jí chodil navštěvovat do její práce. Díky její přeměně nátury v zaměstnání, nebyla pro mne k pochopení. Ale snažil jsem se o to a spolkl jsem spoustu věcí.

     Korunu našemu vstahu nasadila,  když jsem se znenadání objevil na horním baru a našel jí v objetí jiného kluka - Havrana. Tak mu říkají kvůli jeho dlouhým černým vlasům. Byl to typický hospodský povaleč. Nemyslel, prakticky nemluvil. A když už ústa otevřel, to, co z něj vypadlo  bylo něco strašného. Inu dobrá, řekl jsem si. Mám co jsem chtěl.  Týden uběhl, a má jiného. Sebral jsem se a vypadl do deštivé noci.

     Psala mi celý večer, až do rána. Snažila se to nějak urovnat. Do toho se mi ale nechtělo.Vymazal jsem jí. Ale život je svině.

     Přišel konzert, na který přišla i Barbora. V té době jsem již trochu povolil. Nechápu, co mě to popadlo. Byl jsem jako můra, přitahovaná ke světlu. Bylo mi jasné, že se zase popálim. Možná to nepřežiju. Ale stejně jsem s ní zase navázal formální kontak. Sedla si vedle mne a za neuvěřitelně krátký okamžik mě přesvědčila, že je v pohodě a že se s ní dá mluvit trochu víc otevřeně. Pak se jí ale věci vymkly z rukou. Přišel totiž Havran a stoupl si za nás.

    Jen na kratičký okamžik se tam objevil. Ale jen to málo ve mě dokázalo nadělat divy. Okamžitě jsem se před ní uzavřel a poslal jí do hajzlu. Až později jsem se dozvěděl, že jí před Havranem ujelo, že sem jde. A on náhodou přišel.

    Já se ale cítil ponížený na maximální mez. Známí okolo mě uklidňovali. Na konec jsem si řekl, že mi za to nestojí. Ve finále to byl ještě dost pěkný konzert.

    Po něm následovala cesta domů, během které jsme se na mostě dali zpět dohromady. Po kolikáté už? Havrana okamžitě vypakovala a mě převědčila. Sakra proč bych to nezkusil, ještě jednou, že? Zase jako můra. Lepší označení už mám. Idiot.

    Opět zběsilý týden na jehož konci (nečekaně) rozchod. Den na to jsem jí náhodou zahlédl v metru s barmanem. Podle všeho se  nejednalo o přátelskou konversaci.

     V tu chvíli se mi podařilo prohlédnout myslím úplně její masku a nahlédnout přímo do její duše.  Ozval jsem se jí po týdnu, avšak mé zprávy byly co nejvíc odměřené. Teď už jsem v ní viděl opravdu malého spratka, který neví co chce a neumí si vybrat. Také jsem káral sebe za  neschopnost uznat její mládí a s tím i její chování. Moc jsem si za to nadával. Jenže kdo navrátí dva roky života a třeba se můj život měl ubírat právě tímto směrem.   

     Díky prohlédnutí masky jsem ale získal podstatnou převahu. Stala se pro mne loutkou. Za provázky jsem tahal já. Nic pro mne neznamenala a ona na mě dost citově závisela. Naprosto jsem věděl, jak jí kdykoli odpovědět (pokud jsem vůbec chtěl odpovídat), aby jí to nevíc zranilo, nebo postavilo do nějaké pro mne výhodné situace. A nebudu nic nalhávat, bavilo mne hrát si pro změnu já s ní. Po dlouhé době jsem tak získal věci pod kontrolu.

     Něco jí přelétlo přes nos a začala mi psát zajímavé smsky. Dodržoval jsem odstup a se zájmem pozoroval, jak je teď ona ta, která se snaží dostat  do mého života, jako můj partner. Cestu jsem jí ztěžoval, jak to jenom šlo. Ne však natolik, aby toho zanechala. Teď jsem byl já hráč a ona loutka. Já se vytáčel, že se mi někam nechce, že nemůžu...

    Pak mi napsala  její kamarádka z klubu, že  Barbora je z toho jak s ní nechci mluvit oddělaná. S Barborou jsem si rozumněl, hodně jsme spolu mluvili, ale už mě nepřitahovala.Viděl jsem v ní viděl tu divnou mladou holku, která v tom nemá pořádek.

    Napsal jsem barmance zpět: "karta se obrací...". Ani ne za minutu psala Barbora, že to všechno chápe a že se omlouvá, že otravovala. Utvrdil jsem si jen mínění, že je její kamarádka opravdu kecka a vymýšlel co dál. Nakonec mne napadlo, jak se z toho vykroutit a pozval jí k sobě ne večer, ať si to ujasníme.

    Tam jsme porve zcela otevřeně hovořili o svých citech. Poprve po více než dvouch letech. Já jí řekl, co si o ní myslím a jak si s ní hraju, Barbora jen se smutným  úsměvem přitakal, že to tak opravdu je, že si toho je vědoma, ale že nemůže jinak, než být loutkou.

     Z večera se stala noc. Jak asi tušíte, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Opět jsme jen zkoumali jeden druhého. Během noci mi sdělila, že zkoušela žít beze mne, ale že to nejde. Příliš na mě citově závisí. A pokud tomu tak je, řekla si, že musí zkončit se svým dosavadním způsobem života. Nevěřím jí. Ale hlodá ve mě jiskra naděje. Co kdyby opravdu? Po kolikáté si to asi říkám?  

     Tentokrát to ale trvalo celou noc. Nechovám k ní tak vřelé city, jako kdysi. Tuším, že zase někdo přijde. A já jsem na tu ránu už podstatně lépe připravný. Rád bych jí věřil, ale ona se ještě dlouhou dobu nezmění. Vím to. A proč s ní neustále zažívám tyhle věci? Nevím.

    Teď je 5,50 a já dopisuju tuhle story. Barbora mi spokojeně spí na rameni. Dost to ztěžuje psaní. Dnes je ta noc, kdy jsme jeden poznávali druhého a já nemůžu spát.Chtěl jsem vám jen sdělit, co jsem prožil a jak spletitá je naše cesta životem. Jsme si asi souzeni, abychom ničili život jeden druhému. Víme o tom, přesto se z toho kruhu nemůžeme dostat. Třeba má někdo z vás podobný problém, nebo se část mého příběhu shoduje s vaším. Třeba v tomto textu někdo naezne odpověď na některé své otázky. A třeba někdo poskytne odpověďi na otázky mnou položené.

     Ještě jedna věc. Rozhodl jsem se uveřejnit tuhle story ve chvíli, kdy se s ní rozejdu.  Bůh vám ve vstazích pomáhej!