Kat

Na žulových schodech seděl jakýsi muž. Zády se přitom opíral o okované dubové dveře. Nad nimi byla připevněna měděná tabulka "Bůh dej štěstí tomu domu!"

Další...!" ozvalo se. Vstoupil tedy dovnitř. "Posaďte se. Máte doporučení?" zeptal se chlápek  v červené kápi, sedící za stolem z masivního dřeva.

"Tady..."

Zakuklenec list papíru přelétl pohledem. "Cizoložství, sodomie... A tady čtu, že máte problémy s násilím.  Prý jste někomu..."

"To neni pravda!"

"Dobře. Já vám věřim. Máte kartičku mučence?"

"Tu mám doma..."

"Fajn, tak mi jí přinesete příště. A dostanu vod vás třicet krejcarů. Jak se to vlastně jmenujete?"

"Stanislav Čása."

"Čása... Čása... Ve Smolný knize vás nikde nemám, už jsme vás tu někdy mučili?"

"Ještě ne..."

"Budu vám teda muset provést vstupní mučení. To stojí, bohužel, tři stovky... Sestro, přineste rákosku!"

*****

"Tak a to bysme teda měli... Pořád se ještě nepřiznáváte?"

"Ne!!!"

"Sestro, připravte španělskou botu, já si tady pána zatim vyslechnu na palečnici!"

"To je vaše sestra?"

"Ne, je to řádová sestra. Mám jí tu na takový drobnější věci, jako je třeba klystýr, gastroskopie, rektoskopie a tak podobně. To provádíme hlavně u dětí, ale někdy se přizná i dospělej. Původně pracovala v nemocnici "U svatýho Xeroxe", ale než si stačila vyběhat věčný sliby, tak jí vyhodili pro nadbytečnost. To víte, je krize... A teď si odložte, támhle je věšák." Pan Čása pověsil svůj kabát na ostrý železný hák, který se houpal na laně  v zadní části místnosti. Na záchod jste si došel...?"

"Ano."

"A přišel jste na lačno, jak vám tam asi řekli...? Vobčas se tu totiž někomu udělá špatně a já to pak musim uklízet..."

"Ano."

"Dejte, prosim, ruce na desku stolu", zahuhlal zamaskovanec skrz kápi a vyndal zpod stolu jakýsi svěrák. "A teď tam strčte palce... Ne, palce! To jsou tyhle dva krátký, tlustý prsty. Tááák... A já vám to teď trošku přitáhnu. Až to bude bolet, tak řekněte. Už to bolí?"

"Ne."

"A teď?"

"Taky ne..."

"Aha, já jsem to totiž zapomněl... Tady se to ještě musí... No, a co teď?"

"Teď už to začíná bolet."

"Už se chcete přiznat?"

"Ne!"

"Tak já to ještě trošku přitáhnu... A co teď? Už bolí?"

"Jako prase!"

"Tak přiznáváte?"

"Nepřiznávám!!!"

"Tak já to teda..."

"Uááááá..."

"Pořád nic...?"

"Nepřiznávááám... Uf... A jak dlouho to ještě bude trvat?"

"Asi tak pár minut, než vám ty palce rozdrtim úplně... Vydržíte to ještě zapírat?"

"Nic jsem neudělal!"

"Sestři, otřete pánovi čelo!"

 
*****

"No vidíte! Ani to moc nebolelo a prsty jsou na kaši...! Teď se trošku vydejchejte. Pěkně: Nádech, výdech, nádech, výdech... Už je vám lepší...?"

"Trochu..."

"Tak můžem jít na tu španělskou... Kolik je vlastně hodin?" pravil, rozhrnul závěsy na zamřížovaném okénku a do místnosti vniklo ostré sluneční světlo. Snažil se zaostřit. "Sestro, podívejte se, kolik je na tý kostelní věži! Já už nějak špatně vidim..."

"Půl dvanáctý."

"No, do voběda to rozhodně nestihnem... Rychle si skočim někam na jídlo a pak to doděláme... Jdete taky?" zeptal se sestry.

"Vzala jsem si svačinu..."

"Tak fajn." Zatáhl závěsy a místnost opět zahalilo husté, ponuré šero. "A pán si zatim odpočine v támhletý kleci..."

"Tam se ale nevejdu..."

"Nebojte, každej se vždycky vešel! Zkuste se tam nějak... Ještě tam strčte tu... A prohněte trošku záda, jinak vás tam... A teď zkuste vydechnout. Aha, tak to nejde. Sestři, přineste násadu vod krumpáče..."

"Tady, pane Mydláři..."

*****

"No vidíte, že to šlo... A jak se cítíte?"

"Je tu dost těsno."

"Za pár dní budete ležet v rakvi a tam toho místa bude ještě míň. Navíc tma, zima, žádnej vzduch..."

"To už ale budu mrtvej. Navíc si tam aspoň budu moct natáhnou nohy!"

"To je taky pravda... No nic, já jdu na ten voběd. Do půl hoďky jsem tady! Nemáte doufám, závratě...?"

"Nemám..."

"Teď vás i s klecí vytáhnem ke stropu. Kdyby něco, tak klidně řekněte..."

*****

Za necelou hodinu přišel. Navlékl si škrabošku, kterou předtím odložil na stůl, poplácal se po břiše a pravil: "Tak jsem zpátky. Docela slušně jsem se nadlábnul. Na sádle pečenej bůček a jako přílohu jsem si dal špek na slanině, maštěnej máslem... Pustíme se do toho, ne...? Sestro, odvažte ten provaz!" Klec tvrdě dopadla na zem... "Vylezete sám, nebo vám mám pomoct...?"

"Dík. Nějak to zvládnu..."

"No vidíte, jak jste šikovnej...! Sundejte si boty a ponožky a posaďte se na támhletu židli!"

"Tu s těma vostnatejma pichlákama?!"

"Jo!"

"Ale já mám strach!!!"

"Nebojte, to má před mučenim každej..."

"Ale já stejně..."

"Sestro, dejte mu něco na uklidnění..." Pan Čása dostal pěstí a okamžitě šel k zemi... Sestra Espingarda byla totiž konvertovaná od husitů a tak věděla, jak praštit...

*****

Pan Čása se probral na křesle plném ostrých hřebů. Ruce měl pevně přikurtované k opěradlům. "No konečně! My jsme mysleli, že jste snad umřel!" zažertoval Mydlář. "Kterou nohu chcete vzít jako první?"

"Spíš tu levou. Tu mám od narození kratší, takže na ní kulhám..."

"Sestři, tu druhou nohu mu přivažte, nerad bych dopadnul jako minule..." Zaregistroval tázavý pohled pana Čásy a jakoby na omluvu dodal:" Minule jsem tu měl jednoho kapesního zloděje. Celkem nic vážnýho... No a ten mě při lámání kostí španělskou botou kopnul do vobličeje. Byl jsem skoro měsíc v pracovní neschopnosti. Měl jsem pět stehů, dva zuby pryč a jizvu mám dodneška. Podívejte..."
Mydlář si nadzdvihl kápi a zazubil se. V jeho předním chrupu zely dvě černé díry... "Jen pro pořádek, stále se nepřiznáváte?"

"Ne."

"Tak já si to zatim nastavim... Co vlastně máte za nohu?"

"Desítku."

"No, minule jsem tu měl chlapa, co měl dokonce... Aha, už to cvaklo. Takže já teď budu pomalu točit touhle klikou a až to začne nesnesitelně bolet, tak se přiznáte. Souhlas?"

"Souhlas."

"Tak začnem... Zatim dobrý?"

"Dobrý!"

"A teď?"

"Teď cejtim takovej tlak, jakože ze strany..."

"Tak chvilku vydržte, já si to přehodim na rychlejší převod. A teď?"

"No, to už cejtim..."

"Tak já s tim ještě párkrát zatočim..."

"A nebylo by možný použít třeba waterboarding?"

"A to je co?"

"To toho mučence přivážete na lavici a pak mu na vobličej lejete vodu. Nemůže se pořádně nadechnout, má pocit, že se topí a během chvilky vám přizná naprosto všechno..."

"A kde jste přišel na ten váš fotr... bordel..., nebo jak jste to vlastně řikal?!"

"Waterboarding. V Americe se to používá zcela běžně. A navíc to nepoškozuje zdraví. Teda vyjma pár případů utopení, když to někdo přežene. Možná i nějakej ten infarkt..."

"Tady ale nejste v Americe!!! Co ta noha?"

"Bolí jak prase!"

"To jste ale u tý palečnice řikal taky! Takže se stále nepřiznáváte?!"

"Zatim ne..."

"Co já s váma teda... Dobře. Teď se nadechněte."

"Chvůůůp...!"

"A teď chvíli vydržte. Zadržte dech a nedejchat!!!" Mydlářovic Honzík, jak mu jeho stálí klienti familiárně přezdívali, několikrát prudce otočil kličkou. "Křup, křup!" ozvalo se... "Teď můžete vydechnout!"

"Pfůůůůů.... Uááááá!!!!!" K čertu, co jste mi s tou nohou udělal?!"

"No, coby... Jen sem vám jí zlomil. Jak kost holenní, tak kost lejtkovou... Teď se snad už přiznáte, ne? Nebo vám mám zlomit ještě i tu druhou?"

"Přiznávám..."

"Všechno...?"

"Všechno!"

"Tak to jsem rád! Sestři, odvažte ho. A vy se posaďte támhle na židli."

"Pane Mydláři, já..."

"Aha, vy vlastně máte tu nohu... Tak klidně zůstaňte sedět na těch hřebíkách... Sestro, hoďte mu to do sádry!"

"Vždyť to má nakřivo!"

"Příroda se s tim nějak popere!"

*****

Kat usedl za stůl a začal cosi sepisovat. "S timhle papírem si skočte za rychtářem, ať vás vodsoudí. Pravděpodobně bude potřeba vás pověsit. To si ale musí rozhodnout von. Až si vyřídíte ten rozsudek, tak přijďte. Domluvíme si termín popravy."

"A nebude to bolet?"

"Ani ne. Jen budete mít intenzivní pocit, že se dusíte."

"A jak dlouho to asi tak trvá?"

"Tak dvě-tři minutky, víc ne."

"Já jsem ale někde slyšel, že to může trvat klidně i deset nebo patnáct minut!"

"To víte, stát se může leccos. Když se ta smyčka třeba z nějakýho důvodu nezatahuje, tak to může trvat i dýl. Jasnou kontraindikací je například podvýživa. Tělesná hmotnost je tam hodně důležitá, proto každýmu doporučujeme před popravou ztloustnout."

"Já nevim, jestli si to nemám ještě rozmyslet..."

"To jako s tim přiznánim? Tak si to rozmyslete hned. Já bych vás ještě kdyžtak natáhnul na skřipec, dokaď jste tady. To už je sice třetí stupeň mučení a má to tudíž i svoje rizika, ale někdy se to taky používá. No, i když, vy zase s tou nohou... Víte co? Já vám tady něco předepíšu... S timhle papírem si zajděte do kovárny. Sice asi něco budete doplácet, ale mělo by vám to pomoct."

"A to je co? Nebo jak se to užívá?"

"Kladivo. Když začnete pochybovat o svojí vině, tak se s tim kladivem párkrát praštíte do těch rozmačkanejch palců. Střídavě do levýho a do pravýho. Jestli to sám nezvládnete, tak vám klidně někdo může pomoct. Máte manželku?"

"Ne."

"Promiňte, zapomněl jsem, že jste ten sodomita..."

"To je dobrý..."

"Sestro, přineste ty berle, co tu zbyly po tom žebrákovi!" přikázal. "Stejně by mě zajímalo, jestli ten jednonohej chlápek měl fakt hlad, když krad' ten chleba..." pravil sám k sobě. Sestra přinesla z tmavého sklepení berle.

"Pane Mydláři, já ale bydlim až za městem!" zaprotestoval pan Čása. "Tam nedojdu ani vo berlích..."

"Tak já řeknu synovi, ať vás tam hodí."

"Von tady ale teď neni!" ozvala se sestra.

"Kde se ten mizera zase fláká?!" pravil kat rozladěně.

"Vezl na pole odpad ze suchého záchoda..."

"Už bylo načase, ta kadibudka byla skoro plná. Řikal jsem mu to nejmíň čtrnáct dní. Až se vrátí, tak ho sem pošlete. A ať tu káru trochu umeje, aby se pan Čása neušpinil!"

*****

Popravčí kára poskakovala po kamenné dlažbě. Cesta moc příjemná nebyla. Pana Čásu bolela zlomená noha a stále ještě na svém pozadí cítil vypálený cejch "REGULAČNÍ POPLATEK UHRAZEN".