klasy neodvolatelna; vyrýžované nebe nad instalovanou planetkou Zemeska

za svítání v okolí polomů vysvítají rýžové fragmenty nebe

mladé ještěrky opalující se ještě pod lunou

odbíhají k napajedlům listí

veleještěři pařezů mlčky přihlížejí     mrholí samota

vpíjí se do obnažených letokruhů

a rozkládá zbytky majestátního zakořenění

po amputaci korun

v tom však okovaná bota básníka

-ne snad moje noha-

rozbíjí ticho následující orfeovo plaše blahosklonné echo

spěchá zatočit s jednotou básníků

dupe na poplach jenž dole na předměstích neslyšet

zvláště když dávno zapomněli že smutné se nedělí

ve slušné společnosti každý den                               ani v neděli se nedělí

smutné se postupuje rýžovým nebesům

nechává odplout s oblaky

v kontemplaci octa     stínu    a tucha svátého z konečných plání

tisíciranný kulomet tam k tomu nepřetržitě hvízdá                          šedorudé blues

odevšad seběhlí sousedé

sledují vyplašeně honičku na ozbrojeného básníka

bojí se že je to dokument z našeho jitřního období

klidním je        obstřikuji ledem         je to jen podivínská souhra odjinud

Zemeska končí nastavením sMířidel

v získané rovnováze končí nadřazenosti svalstev

končí nadřízenost sem tam hrdlem prolitých zkušeností

někteří spolu začínají mluvit                                                  poslouchají se

nesouhlasí       to s ničím

o čem jsme věděli

a nemůžeme tam jen tak přijít a vstyčit vyviklané menhiry

na správná místa platných úhlů         nemůžeme se s nimi měřit

čas není náš