Make A Wish

   Co se to stalo? To je zvláštní pocit. Jako bych nic nevážila a zároveň měla na nohou závaží. Na nohou? Sakra, kde mám nohy??? V tu chvíli ji něco téměř nutilo, aby se za to sakra omluvila – ne někomu, ale sobě. Cítila se volná i spoutaná nemohla mluvit, ale slyšela křičet své myšlenky. “Procházela” podivným světem, okolo sebe viděla zrcadla, ve kterých se pitvořila její tvář. Všude kolem byla jenom ona. Když se ale pozorně podívala, zjistila, že to není ona, že to... to... Neuměla popsat, co vidí. Střípky, no jistě byly to střípky, které se pokoušely dávat dohromady nějaký obraz, možná i smysl.

   Holka, víš ty vlastně, cos to udělala?! Tušíš vůbec, do jaké situace jsi dostala mě a hlavně sebe?! No jistě, že to nevíš, jinak bys neudělala takovou pitomost! Ach jo, zrovna já vyfasuju, takové trdlo. Povzdechem zakončil záhadný hlas monolog.

   Zmateně se kolem sebe rozhlížela a hledala ústa patřící k tomu ztrápenému hlasu.

   Já bych ti vážně rád pomoh´, ale když ty, jak tak koukám, opravdu nevíš, o co běží. No, tak se dívej.

   Zahalila ji mléčná mlha a ukázalo se něco móóóc divného...

   To je nějaký hloupý vtip? Řekla jen tak do vzduchu. Já na pohřbu nebyla už ani nepamatuju, vlastně jsem nikdy na žádném pohřbu nebyla.

   No, nádhera! Tebe ve škole nenaučili číst?! Co bylo na tom náhrobku? Odpověděl skoro ironicky hlas.

   Teď se vážně vyděsila. Já ale nejsem mrtvá, vždyť tu mluvím a vidím a cítím a ...

   Jo, holka, a kde máš sakra nohy! Ozval se hlas teď už opravdu ironicky.

   Ty se nedivíš, že jsi tady? Vyhnul se hlas odpovědi a než se stačila nadechnout pokračoval: Vážně chceš být mrtvá. A znělo to skoro smutně. Jsi tak mladá ... a navíc, když tě nezachráním, budu mít černý puntík.

   Tak já tedy nejsem mrtvá? Podivila se.

   Já jsem snad řek´, že jsi mrtvá?!

   No, to ne, ale co ten pohřeb? ... Aha, to bylo varování – takový zdvižený prst. No, tak fajn, už se bojím, a teď mě vrať domů, slibuju, že se o sebe budu starat a možná i přestanu kouřit, abych žila hodně dlouho. Řekla netrpělivě a možná i trochu naštvaně.

   No sláva, chce zpátky, tak to ti možná pomůžu ... Vrátím tě na zem, ale jenom když vyslovíš to správné přání. Zamysli se, co opravdu chceš? A prosím, zkus to brát vážně ... Nemysli jenom na slova, uvědom si význam slov a hlavně myšlenek ... Dítě, ne každý dostane tak velkou šanci – nabízím ti zázrak. Po jeho slovech se rozhostilo skoro hmatatelné ticho.

   Začala jí být zima a to bylo hodně divné. Cítila nervozitu a strach, připadala si jako u zkoušky

   Ano, jsi u zkoušky ... a závisí na ní tvůj život. Popohnal ji hlas.

   Zmatená vzpomínkami, myšlenkami a tím, že se najednou dala do pohybu, zablekotala:

   Hlas věděl, co se stalo, nemělo cenu na ní volat. Čtrnáct pater je čtrnáct pater.