Fešák Fritz

Vzpomínám si, když jsem Fritze v té zářivé uniformě Hitler-Jugend potkal poprvé. Od té chvíle se na něm skvěla při každém dalším setkání. Tak dokonale vypraná, že se zdálo, jako by ji měl na sobě pořád první den.

Vzpomínám si i na svůj první den mezi nimi. Dobře jsem si všiml Fritzova pohledu. V paměti mi utkvěl dodneška. Díval se, jako by ne mě byl hrdý. Ač jsem byl z nás dvou tím starším já, on to zřejmě chápal jinak. Všichni to tam tak chápali. V tuhle chvíli jsem byl zkrátka nejmladší já - bez ohledu na svůj skutečný věk. Jako Fritzův starý známý jsem teď v jeho očích vypadal jako mladší bratr, který konečně nastoupil správnou cestu. To určitě. Přihlásil jsem se tam jenom proto, že tam chodili všichni. Postupem času na mě totiž čím dál víc lidí začalo blbě koukat, že tam nechodím. Ale Fritz nikdy. Ten „věděl“, že se tam jednou objevím. Tak aspoň v tomhle měl pravdu.

Vzpomínám si, když začala válka. Pamatuji si, jaké až frenetické nadšení mezi kluky panovalo. Ale postupem času to tam někde daleko na frontě začalo drhnout. Čím více se to zadrhávalo, tím méně se zdáli „kamarádi“ při smyslech.  Fritz byl tichý kluk a moc toho nenamluvil. Ale lesk v jeho očích hovořil za vše.

Vzpomínám si na Fritzův pyšný pohled, když svoji milovanou uniformu Hitler-Jugend vyměnil za uniformu skutečného vojáka. Vypadal stále jako dítě. Jak by ne – on přece byl dítě. V očích ostatních chlapců se už někde z dálky vynořoval příšerný strach.  V těch jeho jsem strach nenacházel. Ale stejně si dodneška myslím, že se bál. Musel se bát. Všichni jsme se báli.

Vzpomínám si, jak mi tohle všechno během vteřiny problesklo hlavou, když jsem tam tehdy Fritze viděl. Ležel nehybně na zemi v blátě. Jeho uniforma vůbec nebyla čistá a vypraná. Byla hnusně promočená a zašpiněná. Směs potu, bláta a čerstvé krve. Tehdy jsem v jeho mrtvolně skelných očích poprvé nalezl ten obrovský strach a strašlivou hrůzu.