Glück (5.-8. místo ze 14 účastníků v Povídce měsíce ledna 2011, takže slabší průměr)

S obtížemi scházel po svažité pěšině k východu. Na manželčin hrob se neohlížel a nekoukal ani na panorama městečka Žamberka před sebou. S kostelními věžemi Sv. Václava, radnicí, zámkem v pozadí a sanatoriem Albertinum na horizontu. Měl co dělat, aby se nesmekl na morké trávě a aby dobře našlapoval. Viděl tak jen vztyčené náhrobní kameny s hebrejským písmem vedle sebe, hromadu posekaných kmínků divokých olší.

Zastavil se až  u vchodové kaple. Musel nabrat dech, ale také se chtěl podívat, jak jsou opravené dveře s řezbou šestiramenných svícnů, ve výšce asi pěti metrů kulatá okna s vloženými davidovými hvězdami a úplně nahoře kupole s novou měděnou střechou, Musí být městu vděčný. Od války si tady hráli kluci a skla v oknech vytloukli. Déšť promáčel klenbu a nějací chuligáni vyvrátili vnitřní  i vnější dveře. Ostatně zub času pokácel většinu náhrobků a prostor mezi nimi hustě zarostl kopřivami, bezem a stromovím. 

Po chodníku podél hlavní ulice se mu šlo mnohem lépe. V ulici směrem k náměstí sice stále sídlilo klenotnictví, ale jinak se všechny obchody popřesouvaly křížem krážem, že už se tomu ani nedivil. Zamířil rovnou do své domovské hospůdky "U modré hvězdy".  V lokále bylo příjemné teplo a dostatek světla a u jeho stolu v rohu mezi okny nikdo neseděl.

"Á, pan Glück," pozdravil ho jako správný živnostník výčepní Adamec a už před něho stavěl půllitr Smíchova:

"Je pěkně odstáté, aby neuškodilo vašemu krku!"  projevil Adamec důvěrnou znalost svého dlouholetého zákazníka. Tři deci jsou na jeho devadesát dva let tak akorát, věděl hostinský moc dobře.

Hospoda byla poloprázdná. Jen u prostředního stolu byly obsazené všechny čtyři židle nějakými bodrými strýčky středního věku. Jeden se zrovna rozčiloval:

"Viděls včera ten dokument vo Švýcarech?"

"Vo čem to mluvíš?"

"Předstau si: Švýcaři se dělali jakoby nic, ale kupovali vod Hitlera židovský zlato. A to ještě nic nejni. Židi měli ve švýcarskejch bankách uloženejch hodně peněz. Když se vo ně po válce nikdo nepřihlásil, propadlo to všecko bance. Dokonce ukazovali jednu, jak se přihlásila vo peníze po svejch rodičích. Úředník jí říkal: jak vám mám věřit, že jste jejich dítě a že jsou mrtví. Doložte mi úmrtní list! Kde ho měla z koncentráku vzít? Takový to sou bestie. Nahrabali si na svým písečku, ve skříni mají uložený kvéry a druhej ať si chcípne." 

Pan Glück pomalu upíjel a cítil, jak se mu alkohol rozlévá po opotřebovaném těle, do chladných rukou i do úplně holé hlavy. Dávno potom, co chlapi u středního stolu dodiskutovali, se zvedl i on. Sunul nohu za nohou a výčepnímu Adamcovi na rozloučenou jen pokývl.

Čekala ho ještě cesta domů. Hlubokou ulicí dolů k řece. Zase musel jít opatrně, protože se mu podrážky podkluzovaly na chodníkové dlažbě. U mostu se zastavil. Přímo před ním stála ruina obrovského mlýna. Patřil kdysi jeho strýci. Glück zabočil na nábřežní chodník a pokračoval kolem českobratrského kostela. Na věži svítil velký kalich. Kdysi to bývala synagoga, ale to už dnes ve městě nikdo neví. Další čtyři domy až k dnešní hasičské zbrojnici patřily před válkou také Židům a úplně na konci stálo stavení se dvěma pískovcovými schůdky před vchodem. Tam bydlel. Domek jim sice po roce 1989 nevrátili, protože byl zkonfiskován nacisty už v roce 1940, ale nový majitel tam starého Glücka nechal, jak sám říkal, na dožití v nájmu.

...

Následujícího dne panoval u morového sloupu na Masarykově náměstí klid. Jen dvě starší ženy se zastavily na straně, odvrácené od hlavní ulice a nahlas si sdělovaly:  

"Pani Veselá, slyšela ste vo starym Glikoj? Umřel."

"Kerej Glik?"

"Ten poslední žamberskej Žid. Bydlel dóle za hasičárnou."

"Jo tenhle. Ten byl úplně sám. Děti ani rodinu neměl. Tak to asi zaplatí vobec, co?"

"Prej né. Prej po sobě nechal ňáký peníze na póhřeb a něco dá i nějaká nadace z Izraele. Ale měl krásnou smrt. Přišel z hospody, sednul si na schůdky před domem, opřel se, naklonil hlavu a bylo po něm."