Pitva s Pištou

V jednom nejmenovaném hlavním městě České republiky jsem měl domluvenou schůzku s obávaným písmáckým kritikem, zuřivým intelektuálem a zaříkávačem domácí havěti Pištou Hufnáglem. Navzdory relativně skrovným indiciím, které jsem byl na cestu obdržel, totiž, že Pišta bydlí pod mostem, pracuje pod mostem, a stravuje se pizzou a Budvarem tamtéž, nebylo obtížné místo schůzky nalézt.

Zamířil jsem pod první most, který jsem cestou potkal, a sice Nuselský. Shluk obydlí v jeho stínu se oproti očekávání nazýval Nuslemi. Jak neoriginální.

(Ano, Pišta Hufnágl je Nuselák. Musel jsem mu slíbit, že to nikomu neřeknu, že budu mlčet jako dvě stáda hrobů, tak to nikomu neříkám, jenom vám to tady píšu.)

Přibyv takměř na místo určení, oslovil jsem, stran rychlejší orientace v terénu, prvního domorodce, který vyhlížel jako intelektuál, řka:

„Dobrý muži, nalézá se tu v okolí podnik, proslulý klientelou z uměleckých a filozofických kruhů, v němž je možno pojíst něco italských specialit a zapít je lahodným budějovickým mokem? Odvrhni ostych a hovoř bez prodlení, ježto se kvapem smráká!“

Špinavý opilec nerudně zachrochtal: „Heléé, huhly chrchly frfňaf táámhle, jóó?“ a napřímil prst k začouzené špeluňce přes ulici.

Kuřácké hospody mají tu výhodu, že se v nich milovníci impotence a rakoviny mohou bezuzdně oddávat své vášni; a našinec alespoň vidí, co dýchá. Tohle byl ovšem extrém.

Při vstupu se mi oční rohovky okamžitě potáhly nahnědlým, mastným škraloupem, jaký bývá k vidění na domácích uzeninách. Zahájil jsem šátrání. Číšník, kterého se mi podařilo vcelku rychle nahmatat, neomylně rozpoznal cizince.

„Ty tady máš sejšn s Mengelem, že?“ ukázal, že je informován, a táhnul mě za rukáv k rezervovanému stolu u okna. Záclony se mi zdály nějak řídké a šedivé, leč bylo to tím, že to nebyly záclony, ale pavučiny.

„Dáš si pivo!“ oznámil mi vrchní, postavil orosený korbel na tácek a diskrétně zmizel v mlžném oparu.

Pišta Hufnágl, pamětliv psychického otřesu, utrpěného pohledem na moji fotografii ze stránek Písmáku, s rafinovaností sobě vlastní, vyslal nejprve na výzvědy manželku. Sám pak, důmyslně ukrytý za kontejnerem na tříděný odpad, nabádal k ostražitosti svého psa, výstižně zvaného Vlk.

Ester se uvedla jako veselá a sdílná společnice. Rozličné žerty a šprýmy na Pištův účet nebraly konce, a po důkladné rozborce jeho charakteru to vypadalo, že jmenovaný nemá žádné vlastnosti, jenom samé úchylky.

Za necelou čtvrthodinku, když k Hufnáglově velkému zklamání ženština stále ne a ne s divou zběsilostí vyběhnout ven, hystericky ječíc, sinalou tvář zkroucenou v pitvornou grimasu děsu, odvážil se do lokálu.

„Doktor Livingstone, předpokládám...“ zažertoval jsem, popatřiv na jeho vyzáblou postavu v zlatokopeckém plášti.

„E?“

„Naštěstí jsem už přivykl zdejšímu ovzduší,“ dodal jsem civilněji, „ještě před chvilkou bych si tě musel ohmatat. Ale, chlape, i když tě vidím prvně, poznal jsem tě na první pohled. Zrovna jako tadyhle Ester.“

„To nebyl pohled, prasáku!“ zahlaholil z dýmu zvonivý alt.

„Dáš si pivo, doktore!“ ozvalo se mu za zády a sklo cinklo o umakart. „A vy dva taky. Tak pijem, pijem, nejste tu na rekreaci!“

„Myslel jsem, že seš ještě daleko ošklivější a hlavně mnohem starší,“ nenechal se Pišta zaskočit překotným vývojem událostí, „tak jsem si dovolil malý prezent. Važ si toho, musel jsem pro něj až do Vršovic, kde mě nikdo nezná,“ dodal, a než usednul k půllitru, vtisknul mi do ruky objemný balíček inkontinenčních plen.

Pes si bez pobízení ustlal pod stolem, jak bylo ostatně jeho letitým zvykem.

„Vím, co je povinností každého Moraváka, zavítá-li do metropole,“ nedal jsem se zahanbit a vytáhnul z nůše láhev mojí Pampeliškovice, nápoje opředeného mnoha legendami. „Tento lektvar má tak prudce léčivé účinky, že kdo si dá denně do čaje tři kapky, nikdy neonemocní, a pokud už nemocný je, okamžitě se uzdraví. Už jen pouhý pohled na flašku s tímto zázračným elixírem plaší neduhy. Navíc se dá tato božská tekutina použít k dezinfekci studní, záchodů, vyleštění bot, a nalita do nádrže, sníží výrazně spotřebu automobilů.“

„Nemá ten lék nějaké nežádoucí vedlejší účinky?“ naoko vzdoroval Pišta.

„On nemá jiné účinky než vedlejší, ale zato samé žádoucí! Já vím, vy lékaři bylinky moc neuznáváte, protože ty rostou všude, úplně zadarmo, a k jejich předepisování není třeba akademického titulu.“

„A to zas ne! Platnost některých bylin uznávám,“ durdil se obdarovanec. „Například švestky, meruňky, jablka a podobné destiláty, ty jsou účinné. I pivo se údajně vyrábí z rostlin. Á propos - co říkáš na Budvar?“

„No, něco do sebe ten mok má,“ pravil jsem uznale, „ale já nejsem žádný pivař. Vlastně mám od ženy povolené jenom jedno...“

Tak jsem si dal pivo opravdu jen jedno. Asi devětkrát.

Od té chvíle se náš literární dýchánek proměnil v pivní pitvu, přerušenou pouze odchodem Ester, za jakýmsi křepčením, nazývaným Zumbou, a několika Pištovými služebními telefonáty.

Zajímavý byl například rozhovor s herpetoložkou - amatérkou, které se zazdálo, že její kobra má poněkud málo rozeklaný jazýček, pročež si usmyslila, že jí ho ještě drobátko nařízne žiletkou.

Nebo s majitelkou neobvykle líného křečka, u něhož se projevovalo vleklé nechutenství, odpudivý zápach a ležení bez hnutí po několik dní, což Pišta neomylně diagnostikoval jako zjevné symptomy smrti.

Poté, co prostřednictvím telefonu ještě opravil několik porouchaných domácích mazlíčků, neměl jsem už pochybnosti o jeho zázračných léčitelských schopnostech.

„Herrrrgot, to mi z té práce vytrávilo,“  upustil telefon do jedné z bezedných kapes svého mantlu, „nemáš hlad, Květoni?“

„Něco bych slupnul,“ připustil jsem, potřásaje svojí splasklou břišní pneumatikou.

„Tak objednávej co hrdlo ráčí, všechno platím!“ rozpřáhl furiantsky ruce. „Jóó jídlo, to já musím mít, to je moje droga. Jak alespoň jednou týdně nejím, už mám absťáky.“

Načež jsem objednal pizzu, označenou v jídelním lístku jako XXXL.

Museli ji nést čtyři pikolíci. Všichni hosté se v tu chvíli zahleděli ke stropu v obavách, že sbor dobrovolných hasičů zde nacvičuje skok do záchranné plachty.

Pes Vlk ožil a začal se ke mně lísat. Rozmazlený očividně nebyl. Nepohrdl sýrem ani ančovičkou. Pišta si jen tak tak stihnul uzobnout homeopatické množství suchého těsta, a už nám s Vlkem zbýval poslední kousek.

„Máš rád psy?“ zajímal se veterinář, sleduje jak s vlčákem svorně ukusujeme, každý z jedné strany dílku.

„Záleží na způsobu přípravy,“ odvětil jsem vyhýbavě. „Na rožeň jsou nejlepší samozřejmě jezevčíci, jelikož mají krátké nohy a při otáčení nerozhrabou ohniště, ale šťavnatá pečeně na česneku - jedině z vlčáka!“ vmetl jsem hrdinně Vlkovi přímo do očí v boji o poslední sousto.

„Dáte si pivo!“ zazněl nad námi opět číšníkův neúprosný refrén.

„Zadrž, číšníče, došlo na literaturu!“ přerušil Pišta rázně pikolíkovu pravidelnou cirkulaci a začetl se do nápojového lístku. Pak, v blažené euforii, počal hlasitě pronášet ta hřejivá slova: „Admiral Nelson, Appleton Estate, Bacardi, Havana Club...“ Naštěstí se neprojevil jako zarytý vlastenec, a tak na Tuzemák nedošlo.

Mezi drinky vedl řeči vysoké intelektuální úrovně a pobízel obsluhu k vyšším výkonům.

„Víš, Květoni, dnes už jsou literární analfabeti sdostatek nasyceni multiplexy, televizí, rozhlasem a velkými barevnými obrázky v bulvárním tisku. Dnes už většinu ignorantů nezajímá, co v těch knihách vlastně je. Občas to někdo přitluče na pranýř v novinách, ale nepomáhá to. Cože, Bacardi došlo? Tak dvakrát Captain Morgan, ale rychle! A proto chodí diskutovat do hospod, neboť hospodskými diskusemi si tříbí názory. Občas, když mají silně vytříbeno, sdělují své názory nám, kteří se diskusí neúčastníme, pročež naše názory zůstávají hanebně nevytříbeny, nad tím vším však stále vítězí stanovisko, že je třeba dát si další rundu!“

Udělalo se mi nějak divně a přestal jsem se v doktorově monologu orientovat. Nepomohlo ani to, že jsem se polil horkou kávou.

„Což o to, já toho mnoho nenamluvím,“ dál vedl svou Pišta, „ale každý na mně hned vidí, co si myslím, a to není dobře, protože pak mi chce rozbít hubu, a jsou s tím vůbec problémy. Na tobě, Květoni, není vidět nic, tváříš se hezky neutrálně, nemáš řeči, a ještě neadresně přikyvuješ.“

„Jo jo, já nemluvím, jen tak glosuju. Sem tam ucmrndávám pseudomoudra. Já jsem takový intelektuální prostatik,“ poplácal jsem významně darovaný balíček s plenami pro starce. „Nu, je načase zatroubit k ústupu, neboť se mi na pozadí začíná tvořit vlk. Promiň pséku, hemeroid jsem chtěl říct.“

Pišta s Vlkem neměli námitek, a tak se šlo.

Zatímco doktorovi za okamžik kynula vidina příjemné esterifikace (tím pochopitelně není myšleno, že by se na alkohol napil kyseliny, nýbrž přefiknutí Ester, jeho ženy), mě čekala dlouhá a nebezpečná cesta na Moravu s manželkou za volantem.

„Jééžiš, ty vypadáš,“ konstatovala má přijedší polovička, když mě štítivě cpala na místo spolujezdce.

„To víš, na oltář kultury je nutno přinášet oběti!“

„Já ti dám kulturu. Já ti dám oběti. Já ti dám klidně i facku, ty čuně! Já už to vidím, to zas budeme zastavovat na každém odpočívadle.“

„Odmočívadle? Zachcavovat? Vyloučeno!“ neúspěšně jsem se pokusil na manželku spiklenecky mrknout jenom jedním okem a potřetí jsem něžně polaskal, už ne zcela kompletní, Pištův dárek.