Repetitio salutaris

Postupem času se rozpomínám, jak mi kdysi bylo. Dva roky jsou dva roky, to se ví. I tak je mi to tak jasný, jako by to bylo včera. Jen mi už to nepřipadá dnes jako včerejší den, protože už tolik povinností tu vzpomínkovou idylu přebilo, že se to natáhlo na měsíc. Pořád však chodím ve svých vzpomínka do malebného altánku, který jsem měl pod oknem. Dělí mě od něj jen vstupní dveře a půlmetrový rezavý plot. Nikdo jiný tam nechodí. O zahradu se pečuje jen jednou ročně, když přes ní kostelník projde s křovinořezem. Altánek však k em ně i nyní promlouvá svým romantizujícím dojmem a vůbec mi nevadí šum aut z pod kopce na rušném silničním tahu.

Na večer jdu do své kavárničky benevolence. Dnes už vím, co mi chtělo toto nejapné slovíčko říci, když se vloudilo do mé hlavy a utkvělo tam jako důležitý moment mého letovického pobytu. Dám si zase jedno kafe, zapojím notesbook a zjišťuji, zda-li mi ještě chodí e-maily a připadně si pročítám, co napsal Mája. Když zjistím, že vše je při starém, tak se opět zvednu a jdu domů. Tam se potkávám s paterem a hovoříme o věcech veselých i méně veselých. Přichází i přátelé - Tomáš, Olda a milá Eliška, milá to duše, dotvářející krásu tohoto barokně laděného domu, stojícím jak nedobytná věž na tom nejšpičatějším kopci ve městě. Kdo ví, proč jsem se tenkrát nezamiloval. Snad to bylo proto, že mé city patřili jiné, snad jen proto, že jsem vždycky byl více blíž Pánu? Kdoví. Sem tam se zde objeví i Richarda, potencionální ucházeč o místo pohřebáka a hrobaře. Inu, ví jak na to, ale nakonec zůstane na rozcestí stejně jako já. Jen to období zdaru a plodu bylo překrásné a já snad toužím jen po jednom - jeho návratu.

Přichází však Herakleitos i další moudří - vícekrát do téže řeky nevstoupíš. Pantha rheí (vše plyne). i "tů pantos rheis dúle tů Theů" (přemýšlí mi můj olomoucký protějšek správně a umí skládat větu), i ty přemýšlíš nad správností toho času. Řeka se možná promění, ale časy se nezmění a místa? Ty snad občas změní tvary, ale pořád budou těmi samými místy. Místy odpočinku, místy práce, místy smyslnosti i místy dobrých úmyslů. Budou i nadále místy, kde mnoho srdcí míří k dobrému cíly a mnozí lidé, za ta srdce zodpovědná, jim ukážou dveře. A pak nakonec ta srdce odejdou a nezbude po nich nic. Snad jen, občasné střípky, které se z nich ukáží za rok za dva možná za pět let. A co víc? Nic víc, nic míň příteli Richarde!

Tak jsme dospěli až tam, kde jsme. Co nás teď čeká? Snad jen číše, snad jen fretka?

Kdepak. Jen bezesná noc, pouta a ztepila špetka marnosti nad svým nejasným osudem nebo se to ještě pořád nazývá volba životního Povolání?