NÁŠ PŘÍBĚH

Myslím na průhledné ruce mého bratrance. Čítával v pokoji činžovního domu, jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.

Chodil na procházky s maminkou do městských sadů a parků. Hovořili spolu zvláštní, zjemnělou řečí. Jeho maminka se nastěhovala do Prahy z Beskyd.

Vedle svého bratrance připadala jsem si divoce a ušmudlaně. Moje hry odehrávaly se na hlíně dvorku a ulice.

Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako lístek osiky a nepřestával se třást. Snažila jsem se zahřát ho, na nerozloženém gauči, který vyrobil náš společný dědeček.

O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky slyšela jsem cinkat něco jako rolničky. Tehdy noční Prahou chodilo jen málo lidí.

Pod železničním mostem pomalým krokem přicházel, lehce nahrben, muž. V těch místech nechodil už nikdo. Držel v ruce síťovku a v ní, narážejíce do sebe, cinkaly lahve piva.

Bratranec.

Z velkých modrých očí, které už nemohly být světlejší, jsem i ve tmě četla známý smutek. Tiše vyslovil moje jméno, hlas mu přeskočil. Objali jsme se, v očích se nám zatřpytilo.

Tiše plynoucí hladina Vltavy stříbřitě odrážela světla spoře osvětleného nábřeží smutného velkoměsta.

„Pamatuješ, jak jsme chodili bruslit na Čertovku?“

Odcházeli jsme nočním tichem, každý svým směrem.

Po tváři mi stékaly horké slzy, zvuk rolniček se vzdaloval, až utichl docela.

Obraz bratrance, jak pomalým pohybem ruky odkrývá tvář zahalenou dlouhými vlasy, mám stále před sebou.

Právě pro ty vlasy vyhodili ho ze škol, i když jeho nadání byla nadprůměrná. Vlasy nebo škola. Nikdo, kdo bude žít po nás, to už nemůže pochopit. Vlasy nás určovaly. Nesli jsme pochodeň těch, kteří polehávali na schodech pod Muzeem, kteří nesměli vstoupit do tramvají, vlaků, divadel, kin, na výstavy. Kterým společnost zakázala pohybovat se na veřejnosti. Společnost, proti které protestovali tím nejněžnějším způsobem.

Ani maminka mého bratrance nemohla chápat co to znamenalo nechat si ustřihnout vlasy. Nepomohly její prosby ani pláč. Věděla, že donucení pracovat v sedmnácti jako pomocná síla strhne jejího syna někam, odkud se už těžko vrací.

A on našel klamné vysvobození v tom, o čem bylo zakázáno v našem socialistickém státě mluvit.

V drogách.

Po celou dobu co byl ve vězení, podařilo se mu svoje dlouhé vlasy, ulízané do culíku za zvednutým límcem vězeňského mundůru, utajit.

Ani já si nikdy neustřihnu svoje vlasy. I když je budu mít už docela bílý.