Je těžké být debilem, protože konkurence je veliká

Výrok mě pobavil. Stotožňuji se však pouze s jeho druhou polovinou. Debilů je na světě opravdu jako máku. Ale nemyslím si, že být debilem je těžké. Každý den slyším na ulici, ve škole, nebo doma lidi, co druhým do debilů nadávají. Debilem se může stát každý a to velice snadno a rychle.

Slovo debil má ale trošku jiný význam, než je mu dnes připisován. Debilem je označován jedninec, který trpí nejlehčí formou mentální retardace. Přiznávám, že i já mám tendenci občas někoho tímto slovem častovat (za co se samozřejmě stydím a zároveň prosím o odpuštění všech těch, co jsem je takhle někdy nazvala) a taky to nemá (ve většině případech) s tou nemocí nic společného. Spíš si vybavím člověka, který mě svými stupidními výroky, nebo konáním přivádí k "němému úžasu" a sama sobě si kladu otázku, zda je něco takového vůbec možné. ( Taky používám i jiná slova, než debil, ale ty nebudu z morálních důvodů uvádět.) Zkrátka, tohle slovo je už čistě vzato nadávka, kterou hlavně mládež s oblibou používá, často i zbytečně (i když to platí asi pro každou nadávku).

"Ty seš, ale debil..."

Věta, kterou jsem za svůj život slyšela i použila snad tisíckrát. Proč si vlastně lidé do debilů nadávají? Sepsala jsem si několik (ne)možných důvodů: Nesouhlasí s jejich (podle nich blbým) názorem, protože mají mizernou náladu a musí si to na někom kompenzovat,no a nejabsurdnější- protože vázne konverzace a jen tak "z hecu". Ale taky to užívají i holky, které tak říkají klukům a je úplně jedno z jakých důvodů (ten se najde vždycky). Já to třeba říkam bratrovi proto, abych mu srazila hřebínek, aby si zas tolik o sobě nenamýšlel. Není to sice správné, ale splní to svůj účel a na nějaký čas to zabere (pak je to třeba zopakovat znovu, aby vám neklesla autorita). Ještě důležitá poznámka: Nenazývejte tak rodiče, staré rodiče, šéfa, učitele a slabší nátury. Nejlepší je to zkoušet na skutečné debily, u kterých máte jistotu, že to stejně nepochopí (a ještě se tomu třeba i zasmějí). Vy se tak alespoň uklidníte a dotyčný se ani neurazí. (Pokud vás jeho neskutečná debilita nenaštve ještě víc.)  

Ale vážně. Nejlepší je takhle neříkat nikomu, protože všechno se nám jednou vrátí. Někdy bychom si měli opravdu pořádně kousnout do jazyka, i když je to nutkání sebevětší. Nikdo nemá právo nikomu sprostě nadávat, protože dneska můžeme být sice největší borci, ale zítra může být ten, kterého jsme vždycky podceňovali a uráželi milionář, s velkou rodinou a ještě větší vilou a vy jenom řádový zaměstanec, který těžce maká za mizerné peníze od rána do noci a s rodinou se téměř nevídá. Pak je pozdě litovat a nejhorší na tom je, že po těch x- letech vlastně zjistíte, že největším debilem jste byli vlastně vy. To byl samozřejmě jen jeden příklad ze sta, no nikdy nevíte, jestli to nebudete náhodou vy, kdo se pak bude obviňovat a budou vás mrzet věci, které jste udělali nebo neudělali. Taky si občas řeknu "No, já jsem ale neskutečně debilní". Vlastně si to říkám skoro pořád, protože jsem egocentrik, který nad sebou hodně přemýšlí a hlavně za ty špatné věci si dokážu do debilů nadávat celé hodiny.