Dopisy pro Evey

15.8. 2010

   Nevěděl jestli je to ta láska, o které každý kolem mluvil. Byla to past, bludiště, na jehož konci čekal jen další labyrint plný otázek. Odpověď na každou z nich jen rozproudila příliv myšlenek a úvah, pocitů a zase dalších otázek.

   Stalo by se vůbec to všechno, kdyby nepotkal D*? Ten strach ze závislosti a ze zklamání, byl uměle vyvolaný, zapříčiněný špatnými zkušenostmi nebo byl uvnitř už od začátku a vyklíčil by tak i tak? Ano, strach, slabost, kterou před ostatními maskoval hrdostí a sebevědomým vystupováním. Zranitelnost, kterou si natolik uvědomoval, že se bránil pomlouváním a ironickými narážkami na všechny, kteří podle jeho slov „podlehli“. Všichni, kdo byli závislí ať už na penězích, drogách či lásce označoval za ubožáky. A teď se měl stát jedním z nich? To nemohl dovolit, nemohl být závislý na štěstí, které mohlo kdykoliv skončit. Tak mu velely zkušenosti. Jen si užívat, využít každou příležitost ke štěstí, jehož pomíjivost se jako parazit vpíjela do jeho mozku.

   Svět bez ní si najednou nedokázal představit. Vše by bylo tak odporně obyčejné a nezajímavé. Celý život tak jednoduchý a prázdný. Ubíjelo ho vědomí, že tohle může nastat během chvilky.

    Mluvila, pořád mluvila! Jak dlouho někoho takového hledal!? Vyprávěla o všem možném, co jí přišlo na mysl. Myšlenky nekontrolovatelně proplétaly jedna druhou, aniž by mezi nimi byla nějaká spojitost. Rád poslouchal, objevoval nová zákoutí její duše, skrytá někde mezi spontánními myšlenkami a vyprávěním z minulosti. Dokonalý protiklad otravně hloubavých zamyšlení, které on nemohl dostat z hlavy.

   A potom přijde radost, štěstí, ten kousek jistoty, kterým prosvětluje každý další den. Stačí si jen namátkově vzpomenout na pár okamžiků. Ležíme na trampolíně po „úporném“ skákání, oba se udýchaní usmíváme. Byla to jedna z těch úplně prvních chvilek, kdy stačilo jen ji mít u sebe, aby do sebe vše ostatní dokonale zapadalo. Před pár vteřinami poskakovala na trampolíně ve vytahaném tričku a husté vlasy jí poletovaly všemi směry kolem hlavy. Teď leží vedle mě, koukáme jen do stropu, ona je neodolatelná a já na své narozeniny nemůžu být šťastnější.

***

21.8.2010

   Pochybnosti. Ale nad čím, nad úplnými prkotinami, které si můj mozek zveličuje do nepochopitelných rozměrů. Nebo je to tou chvilkou?Když jsme leželi vedle sebe na posteli, měla zavřené oči a lehký úsměv na rtech. Mohl jsem si s ní v tu chvíli dělat cokoliv by se mi zachtělo, ale já tam jen ležel, hladil ji po tváři, zajížděl prsty do hustých vlasů, konečky prstů přejížděl po hladké opálené kůži jejího těla. Musel jsem se jí dotýkat. Už jen pro ten pocit blízkosti. Pootočila hlavu na stranu a zase byla neodolatelná. Nějakým způsobem mě naplňovala důvěra a spokojenost, která z ní v tu chvíli vyzařovala.

   Měl jsem vše, dokonalé štěstí. Jenže co se stane, když člověk dosáhne svého cíle? Lidská hamižnost nastoupí rychle na řadu a o čem dříve snil, to začne považovat za samozřejmost. Najednou mu už přestává stačit jen její přítomnost, chce víc, chce tu dokonalost, kterou tenkrát okusil a když nepřijde, pak nastupují ty nesmyslné pochybnosti.

***

1.9. 2010

   Tyhle sentimentální nálady prostě nějak nedokážu ovládat. Je to jako záchvat romantismu, který nepřejde dokud nezačnu psát. Zní to naivně, já vim…taky že to naivní je... Chtěl bych, aby tu byla. A nebo jinak, přál bych si být u ní…v jejím neuklizeném pokoji, kde o ní vše vypráví. Každý kousek nábytku, plakáty na stěnách, stará panenka visící u postele, nepořádek na stole, papíry, tužky, pár knížek, její všudypřítomný diář i polštář s vůní jejích vlasů. Je večer, za pár minut půl desáté, venku tma, uvnitř teplo. Chtěl bych sedět v tom polonepořádném útulném pokoji, na zemi u okna, s ní vedle sebe. Starý dalekohled, kterým jako malá pozorovala hvězdy u svého dědy míří na modro-černou noční oblohu. Podívám se první. Měl bych vidět nádherné úkazy, hvězdy, vzdálené planety, to vše jako na dosah ruky. Měsíc, ten blízký známý všem lidem mě podobným. Ale nic z toho nedokážu vnímat. Evey mi něco říká, ptá se, co vidím. Nedokážu odpovědět. Podívám se na ni. V pokoji je zhasnuto a tma se mi, po tom zkoumání zářících hvězd, zdá ještě větší. Rozeznávám jen obrysy jejího obličeje, ale i bez světla si dokážu přesně vybavit zelenošedé oči, které se na mě ze tmy usmívají. Nechci, aby něco říkala, nechci, aby nad čímkoliv přemýšlela. Chci zapomenout na vesmír, na hvězdy, Měsíc i samotnou Zemi. Přeju si mít ji u sebe, cítit její rty…pomalu a dlouze. Chtěl bych ji milovat!