O mých zvířecích kamarádech (20)

     …Před několika lety jsme se rozhodli, že si pořídíme křepelky. Nejdřív jsme začali okrasným párem miniaturních křepelek a později jsme dokoupili menší hejno klasických chovných křepelek. V létě křepelky pobývaly na dvoře ve voliéře a na zimu jsem je stěhovala do suterénní místnosti pro naše zvířectvo, kde měly také menší voliérku. Z křepelek jsem měla velkou radost. Jsou to čiperná a švitořivá stvoření. Slepičky pravidelně nesou malá strakatá (hnědobílá) vajíčka, která jsou výborná a mají malý obsah cholesterolu. Křepelky jsem už jedla a mají výborné kvalitní a libové maso. My ty naše ovšem nezabíjeli. Kohoutci pravidelně pojímali slepičky, ale žádná ne a ne vejce nasednout. Dozvěděla jsem se, že se křepelky v zajetí těžko množí a že je lepší vejce dát do líhně. Žádná dostupná líheň ale v okolí nebyla a tak jsem dostala nápad. Křepelčí vejce se dají velikostí srovnat s vejci holubími. Podsadila jsem tedy dvě křepelčí vajíčka pod holubici v holubníku. Ta je vzorně zahřívala (spolu s holubem, se kterým se střídali). Pravidelně jsem chodila kontrolovat, jestli se ve vejcích ozývá nový život. A opravdu, časem jsem zaznamenala že jsou vajíčka oplodněná a že v nich rostou křepelčí kuřátka.  Když nastal den „D“ a začal proces líhnutí, chodila jsem maličké kontrolovat každou chvilku. Kuřata totiž rychle oschnou a postaví se na vlastní nohy. Pokud by se rozeběhla po holubníku, hrozilo by jim nebezpečí od ostatních holubů – pokud by se přiblížila k cizímu hnízdišti. Vylíhlé drobečky jsem nechala pod holubicí oschnout a pak jsem je vzala domů do krabičky pod nahřívací lampu.

   Pod holubí pár jsem podstrčila podkladky a ti ve svém mateřském pudu seděli ještě několik dní dál. Holubům jsem propichovala vajíčka (hned po snesení, aby v nich už nebyly zárodky) a nebo jsem jim dávala podkladky, abych regulovala početní stav hejna. Holuby se rychle množí a nikdy jsem nechtěla žádné holoubě zabít, proto jsem zvolila tuto variantu. Když holubi sedí o několik dní na vejcích déle, poznají že se z nich už nic nevylíhne a začnou se pářit znovu a zakládat novou snůšku…

   Milé křepeličky byly neskutečně maličké. Takoví drobečci a byly moc roztomilé. Jedna byla o trošičku silnější a druhá menší, drobnější. Ta větší dostala jméno Pipka a menší jsme začali říkat Tipka. To jsem ale netušila co se má stát. Asi po osmi dnech větší Pipka uhynula. Netušila jsem co se stalo, pěkně obě rostly i jedly. Nebyly na ní patrné žádné známky onemocnění, nebo tak. Příroda to ale asi tak chtěla. Tipka zůstala sama a to nebylo dobré. Svou sestru hledala a volala jí hlasitým pípáním. Srdce mi pukalo žalem. Začala jsem hned jednat a sháněla jsem malá křepelčí kuřátka, abych nějaká k Tipce dokoupila. Jenže marná snaha. Nikde nebyly k mání. Ať jsem dělala co dělala nic. Jediné, nač jsem narazila, byla perliččí kuřata. Nedalo se nic dělat, koupila jsem tedy dvě perliččí kuřátka. Jedno bylo klasické tmavé a druhé ve stříbrné variantě. Bylo jim teprve několik dní, ale byla podstatně větší než křepelčátko. To máte ale jako s dětmi, hned se zkamarádily a Tipce nikterak neubližovaly. Maličká očividně ožila a přestala naříkat po ztracené kolegyni.

Perličky dostaly samozřejmě také jména. Tmavá dostala jméno Kačka a světlá Šmudla… Jak jsem říkala – i se zvířecími mláďaty je to podobné jako s dětmi. Tentokrát zase pípaly perličky, volaly své sourozence, na které si už za těch pár dní zvykly. Přesto ale žraly a jiný problém nebyl. Bylo to jen o zvyku a o čase. Museli jsme jim svítit ve dne i v noci, aby měly stálý přísun potřebného tepla. A jelikož se perličky vyznačují svými až nezvykle silnými hlasy, rozléhalo se jejich pípání po celém domě. Ve dne se nakonec umlčely. Pravděpodobně tím, jak slyšely kolem různé hlasy a zvuky. Ovšem v noci, když nastalo ticho, zpustily. Venku bylo chladno a tak jsem se je bála i dát ven. Přestože byla lampa, byli jen tři a tak se o sebe tolik nezahřály. V období asi čtrnácti dnů jsme museli spát celá rodina se špunty v uších a i přesto silné hlásky pronikaly k ušním bubínkům. Po několika nocích jsme byli už tak vyčerpaní, že jsme si navykli spát i při tom hlomozu… Pak si konečně perličky zvykly na správný rytmus a naučily se v noci spát. Byla to neskutečná úleva, spát bez špuntů a pěkně v tichoučku. Ale jak říkám, jako s dětmi a tak se to muselo vše vydržet.

   Kuřátka pěkně rostla a venku bylo stále jarní chladno. Proto ještě setrvávala uvnitř v bytě v krabičce přikryté pletivem. Když jsem šla malé neposedy krmit, vyskákaly ven a jelikož už měly na křidélkách letky (peří), dokázaly už parádně létat. Míním tím perličky, jsou celkem dobrými letci. Vylétly na nábytek, nebo mě na hlavu a ramena. Chvíli si tam sedly a pak se zase sami vrátily do své krabice. Křepelku jsem si vzala na klín na ruku, aby jí to nebylo líto. Syn byl v té době menší a když si sedl k odklopené krabici, měl taky za chvíli perličky na hlavě, nebo na ramenou. Takhle vznikla i jedna fotka, kterou máme uloženou v domácím albu.

     Později, když už se Tipka, Kačka i Šmudla úplně opeřily a venku se mezitím oteplilo s nadcházejícím létem, šly na dvůr do voliéry. Perličky rostly rychleji a začaly nechtěně po malé Tipce šlapat. Udělala jsem jim proto z pletiva přehrazení. Viděly na sebe, ale nemohlo dojít k žádnému poranění. Brzy dorostly tak, že Tipka mohla k ostatním křepelkám a perličky Šmudla a Káča na dvůr mezi drůbež.  Obě perličky měly krásné bíle tečkované peří…

Příští jaro jsme dokoupili šest dalších perličat, ze kterých vyrostli dva kohouti čtyři další perliččí slepice. Byly mezi nimi další barevné variace. Další rok nám přibylo několik vlastních perliččích kuřat, které odchovala kvočna a tak jsme perliččí hejno zvětšili.

   Perličky žijí podstatně déle, než křepelky. Každý živočich má přibližnou délku svého života naprogramovanou geneticky a markantně se u jednotlivých druhů od sebe liší.

   Perličky jsou výbornými hlídači. Jsou bystré a dost bázlivé. Proto zaregistrují jakýkoli neznámý pohyb, nebo spozorují dravce, letícího v obrovské výšce a hned spustí svůj hlasitý alarm. Tenhle poplach znamená, že se rychle stáhnou do kurníku. Kohout pak vybíhá ven, aby se ujistil, jestli je už vše v pořádku. Křik ale přetrvává, často tím nezvaného návštěvníka i zaplaší. Podobně dobrými hlídači na dvoře jsou i například krocani a husy, ti se ovšem nezdráhají cizí zvíře nebo osobu zahnat i svými zobáky.

     Z části úsměvný byl také příběh prosincových kuřat. To jsem byla ještě školou povinná holka. Jednou v prosinci, bylo to nějak před Vánocemi, vykouknu z okna. Venku ležel bělostný sníh a já si libovala jak půjdu sáňkovat na blízký svah. V tom ale co neslyším!

„Píp, píp……..pípííííííííp…“

Nevěřila jsem svým uším. A v tom se pípání ozvalo znovu.

„No páni!“ řekla jsem si.

Rychle jsem se oblékla a po schodech jsem seběhla na dvůr. Tenké pípající hlásky mě vedly do malé půdičky nad chlívky, kde byla uskladněna sláma. Nějakým otvorem se tam dostala slepice, která tam snesla vejce a začala na nich sedět coby kvočna. Nevím co ji to napadlo takhle v zimě. Občas se stane, že při oteplení je příroda zmatena. Vykvetou kvítky a stromy a ptáci začnou s námluvami. Tak tomu asi bylo i v době, kdy se kvočna rozhodla stát matkou.

Venku kuřátka zůstat nemohla. V mrazech a sněhu by je nestačila prohřát ani máma kvočna. Proto musel taťka narychlo udělat dostatečně velkou klec a rodinka putovala do domu. Do jara z malých vyrostl mladý tříbarevný kohoutek a pěkná slepička…

     Ráda bych zmínila, že zvíře nelze brát jen pro jeho užitek, který z něj případně chce někdo mít. Každý člověk by měl také dávat, když chce brát. Bohužel se občas setkávám i s takovými názory, že např. pes patří na řetěz k boudě a kočka jen do stodoly aby chytala myši. Není třeba jí moc krmit, aby nezlenivěla a pokud zvíře onemocní ať se z toho vylíže, přece nebudeme dávat za zvíře  peníze u veterináře. Z toho je mi vždy MOC smutno a snažím se takovým lidem domluvit a vysvětlit, že jsou za svá zvířat zodpovědní a že i zvířata mají svá práva a nároky. I zvíře je živý tvor, stejně jako člověk. Potřebuje řádnou stravu, volnost a lásku, nemluvě o lécích v případě onemocnění! Takoví  lidé si neuvědomují, že když si zvíře pořídí, jsou za něj zodpovědní (-jak často připomínám).

   Například kočky… Nezištně se vám snaží pomoci, když onemocníte vy. Kdysi jsem o tom četla a je pravda, že jsem to pak nesčetněkrát pozorovala i ve svém soukromí. Kočka vycítí, když onemocníte. Snaží se vám pak často uvelebit právě na nemocném místě těla, kterému chybí energie. Kočka vám ji takto podvědomě předá. Pokud je nemocná kočka, vyhledává vaši společnost také, aby energii načerpala od vás. Je pravda, že si myslím, že na tom něco je, protože když jsem byla nemocná, kočka která se jinak nemazlila, vyhledávala moji společnost nepřetržitě. Když zase onemocněla jiná kočka, také se ke mně stále choulila. Není to ale pravidlem, u některých koček a kocourů jsem to nepostřehla a některá zvířata naopak – když onemocní  vyhledávají samotu a odlehlé kouty….

      I rostliny vnímají své okolí. Jen jsou mnohem pomalejší, co se pohybu a růstu týče. Proto toto můžeme lépe pozorovat třeba na záběrech zrychleného filmu. Neslyšíme její SOS volání, rostlina nemůže před nepřítelem utéct. Ale četla jsem studii o rostlinách, kdy citlivé senzory zaznamenávaly výkyvy rostliny. Rozlišily, když se k rostlině přiblížil člověk, který ji při pokusu úmyslně mučil. Píchal do ní špendlíkem, trhal zelené listy (listy nikdy nemáme odtrhávat dokud úplně nezežloutnou a neuschnou a samy neodpadnou, můžeme tím rostlině způsobit ranku) atd. Naopak zcela odlišná reakce byla zaznamenána, když se přiblížila osoba, která pravidelně o rostlinu pečovala zálivkou, přesazováním, přihnojováním a vlídně na ni pravidelně mluvila…. I rostliny jsou živé, neubližujme jim proto nikterak. Jen jsou ještě víc zranitelné a bezbranné…..