...úryvek...

Dvě postavy jako z kamene vytesány, stálý před pokrouceným stromem, mezi kterým v kruhu se mlžila modrá clona. Vlnila se a v očích obou postav se vytvářeli modré obrazce. Najednou jsem se vzpamatoval. Jako kdybych byl v transu, jsem vykročil k té věci a natáhl ruku. Při prvním dotyku, mě polilo neskutečné chladno. Celý jsem se otřásl. Lekl jsem se a ztáhl ruku nazpět. Podíval  se přes rameno na Patrika, ten stále  stál a ani nedutal. Šel jsem k němu a zatřepal s ním. Najednou jako kdyby se probrala mrtvola mezi živé a začal žvatlat o tom že se bojí a že bychom měli něco udělat. Musí najít co nejrychleji svou dívku a být zase doma.  Já tiše před ním stál a to ho uklidnilo.  „dobře“ řekl jsem. „Teď se otočíme a vejdeme do  té hmoty ať se děje co se děje“  obrátil se k němu zády a pomalým krokem šel od něj. Nepokoušel se mě zastavit. Nic jsem neslyšel. Asi nevěřil že tohle chci opravdu udělat. Strčil jsem tam nejprve prst pak  až k zápěstí až jsem skončil u lokte a ohlédl se na Patrika. Ten s vytřeštěnýma očima na mě hleděl a rty se mu neslyšeně pohybovali. „pojď“ řekl jsem s bušícím srdcem, čekající na to co bude na té druhé straně. Strčil jsem špičku boty do modré pohybující se věci a najednou se Patrik pohnul a s křikem se vrhl ke mě. V hlavě se mi to pomíchalo a nevěděl jsem co chce udělat. Zastavil se u mě a chytil mě za ruku, jenže jsem byl rychlejší, vysmekl jsem se a chytil ho za košili. Trhl jsem a oba jsme zmizeli v bublavé hmotě. Zamrazilo mě po celém těle.

                Zelené bludiště se zdálo být nekonečné. Všude to bylo stejné a ani se nedalo prodrat na druhou stranu přes vysoký živý plot. Pokaždé když se o to Káča pokusila, poškrábala si své ruce o trní. Měla je celé popíchané a pramínky krve ji pomalu zabarvovali ruce. Snažila se je otírat, protože se ji dělalo špatně z krve. Bylo to k ničemu, nemělo to cenu tady pobíhat. Sedla si na zem a přemýšlela co dál. Byla to silná dívka ale po chvilce přemýšlení se tiše rozplakala.  Najednou za sebou uslyšela šramot a vyskočila na nohy. Byl to mrštný pohyb. Neviděla nic, jen stín který zmizel za rohem. Vydala se se strachem za ním, Slzy měla na krajíčku, ty co ji stékali po tváři si setřela rukávem.  Zašla za roh a stín opět zmizel za dalším rohem. Zamračila se a bylo ji to divné. Pomalu se rozběhla a lehce běžela za další roh, s myšlenkou že by ji mohl někdo zachránit. Někdo kdo před ni utíká.  Běžela  a minula další roh, až ten následující ji zabránil aby běžela dál. Narazila do nezřetelné postavy, která k ní  vzhlížela. Leknutím sebou trhla, celá vystrašena opět chtěla plakat ale postava se proměnila v lidskou bytost. Jen s tím že měla zlý úsměv a černé oči. Nejčernější jaké kdy viděla. Byla stále na zemi, snažila se jít pozadu, Na rukách se dotýkala jemného kamení. Rychle vstala a koukali si navzájem do očí.