Povinnosti

„...zelené oči a blond vlasy, samozřejmě. Ach, a ten sklon k, ehm, robustnější postavě, to půjde eliminovat, že?“

Drobná, kulatá ženuška sedící u mého pracovního stolu se nervózně pousmála a konečně zmlkla. Její manžel trochu nedůvěřivě sledoval, jak si její požadavky zaznamenávám ručně. No co, nejsem žádný fanoušek automatických přepisovačů. Když došlo na genetiku, dočetla jsem se někdy v přepisech pozoruhodné věci. Nemusím mít všechno. Dokud zvládnu psát všema deseti, tyhle perly si ráda ušetřím.

Dopsala jsem – zatím – poslední větu. Asi chápu, proč chce paní u syna eliminovat sklon k robustnější postavě. Ona drobná a notně baculatá, její manžel sice vysoký, ale též při těle. Bez přemýšlení jsem se usmála.

Slova se chopil pán. „V mém rodě se vyskytují alergie, bratr je silný astmatik. Manželčině matce diagnostikovali leukémii.“ Kývla jsem a připsala si to na seznam. Z tohohle páru měl on rozhodně racionálnější přístup k věci. Ženuška se na židli zavrtěla. „Ale Willy, už je přece v pořádku, ta nová terapie doktora Lehmanna...“ obrátila se na svého chotě.

„Samozřejmě, Alice,“ zamumlal poslušně a zpoza jejích zad se na mě temně zadíval. Lehce jsem přikývla. Nevím, kdo Willy je, ale nedůvěru k experimentátorovi Lehmannovi máme společnou.

Chvilku jsem počkala, jestli mají ještě nějaké připomínky. Neměli.

„Jestli je to všechno...“ nadhodila jsem pro jistotu. Zřejmě to opravdu všechno bylo. „Poprosím vás o odběr krve. Dveře na konci chodby vlevo, materiálová laboratoř. Prozatím vám děkuji, návrh obdržíte do týdne. Zatím nashledanou,“ zarecitovala jsem.

Willy se zvedl ze židle a podal mi ruku. „Děkuji, slečno Kingová, nashledanou.“ Pak se netrpělivě ohlédl po svojí manželce, jemně ji pošťouchl směrem ke dveřím a odkráčel.

Oddechla jsem si, když za nimi zapadly dveře. Už se vážně těším, jak jim budu za týden představovat projekt.

Že tady v Gengineeringu dovedeme sestavit genetický kód člověka na míru podle požadovaných vlastností, je tvrzení o kterém by se dalo polemizovat. Brunet ano, inteligent ne, jak to stručně shrnul bývalý spolužák Johnny. Že to děláme při rutinních in-vitrech, to vážně ne.

Povzdechla jsem si. Musím dát vědět do materiálky, koho jsem jim poslala a co od nich chci. Spusila jsem komunikační program. Bohužel, ten byl zařízný pouze na hlasové povely. „Materiálka,“ vypadlo ze mě automaticky. Neznámý příkaz, zkuste to prosím znovu, vyzval mě počítač. „Materiálová laboratoř,“ opravila jsem se a dala si záležet na artikulaci. Pitomče, dodala jsem v duchu.

Zelené hlášení. Navázáno spojení s „Materiálová laboratoř“, ujistilo mě. Bezva.

„Lynn, tady Sheila. Přijdou,“ rychle jsem se podívala do jejich průvodních materiálů, „Braunovi, klasický odběr. PCR, southern blotting na TP53 a interleukin18, výsledky mě. Díky.“

Počítač moji prosbu nejen tlumočil v laboratoři, ale z čirého nadšení ji i automaticky přepsal. V textovém okně zazářilo černé na bílém:

Lynn, tady Shey Lah. Přijdou Brownovi, klasický odběr. Prý jsi pár, jsou tam bloky, na Té Pé 53 a interleukin 18, výsledky mě. Díky. *saved*

V informačních technologiích jsem možná zpátečník, ale miluju svou starou dobrou klávesnici.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Výsledky z materiálky jsem dostala pět minut před čtvrtou, když už jsem měla plášť ve skříni a všechny hrnky, ve kterých jsem si za celý den nanosila a vypila asi dva litry čaje, vrácené do kantýny.

Zaměstnanecký řád Gengineeringu hovořil jasně – pracovní doba maximálě osm hodin, ani o minutu víc, a dohlížel na to sám velký šéf Randolph Black. Stejně to semtam v odborech zabublalo, že nás přetěžujou.

Rychle jsem si rozbor genomu Braunových přetáhla do čtečky, hodila si přes ruku svetr a vyrazila z laboratoře. Přejela jsem prstem přes scanner. Dveře laborky se za mnou zavřely a na displeji se objevilo 7:53:26. Tak dneska jsem to stihla s chlupem.

Zběžně jsem si prohléda rozbor a našla si v něm zprávu o southern blotu na leukemický gen. Budu muset zítra zařídit další testy, zjistit, kde přesně je a ve kterých sekvencích se bude dát nejlíp rozštěpit-

„Au!“

Čtečka mi vyletěla z ruky, opsala ve vzduchu elegantní oblouk a tvrdě dopadla na mramorovou podlahu haly. Světlovlasý mladík, který do mě vrazil a tím čtečce tenhle výlet zajistil, si asi zakopnul o vlastní nohy nebo co a připojil se k mojí nebohé pracovní pomůcce, a já narazila zády do zdi.

„Jsi v pořádku?“ obrátil se ke mně ten kluk. Mohlo mu být maximálně dvaadvacet. A měl šedomodrý oči. Takový, jaký si neobjedná nikdo, kdo si dává genom potomka nasyntetizovat v Gengineeringu.

Ale fuj, to už je pořádná profesní deformace.

„Já jo, co ty?“ usmála jsem se na něj. Nadřazenost (nejmíň!) čtyř let a metru padesát – alespoň dokud ležel na podlaze – mi grimasu přibarvila shovívavostí.

„V pohodě, v pohodě,“ mávnul rukou a rychle se vyhrabal na nohy. Byl o kus vyšší než já, a mě ta shovívavost trochu přešla.

„Ta čtečka... to mě mrzí, promiň,“ omluvil se. A měl u toho tak zoufalý výraz, až jsem uvěřila, že to myslí vážně.

„Ta je taky v pohodě,“ ujistila jsem ho a sebrala nepoškozenou čtečku z mramoru.. „Vím, co chci od svojí elektroniky.“ Vykročila jsem směrem k východu z budovy. Mladík se ke mně zcela samozřejmě připojil.

„Já jsem Oliver,“ napřánul ke mně ruku a přidal odzbrojující úsměv.

Přehodila jsem si čtečku a svetr do levé ruky a pravačkou se s ním pozdravila. „Sheila, těší mě. Pracuješ tady?“

Možná se mi to jenom zdálo, ale každopádně bych přísahala, že ta představa Olivera vyděsila.

„Ne,“ vyhrknul okamžitě. „Studuju ekologii. A ty?“

„Já tu dělám,“ kývla jsem. „Aplikovaná humánní genetika.“

„Návrat ke kořenům?“ ušklíbnul se Oliver vesele a přejel pohledem od mých skoro bílých vlasů k tmavohnědým očím. „Promiň,“ omluvil se okamžitě.

„V pohodě,“ broukla jsem. „Na mě je vidět, odkud jsem, s tím nic nenadělám, můžu tak akorát proklínat máti.“

Oliverovi se na rty vrátil trochu pokřivený úsměv. „Nerozumíš si s mamkou?“

„Provedla mi tohle,“ navinula jsem si pramínek vlasů na prst a zvedla si ho před oči, aby černobílý konstrast pěkně vyniknul. „To ji u mě do budoucna poněkud diskvalifikovalo.“

„Mě to povídej.“ Oliver melancholicky svěsil hlavu.

S trochu nadsazeným zájmem jsem si ho prohlédla od hlavy k patě.

„Nevypadáš poznamenaně,“ vrátila jsem mu rýpnutí.

Kousnul se do rtu. „Jsou i jiný způsoby, než někomu zmršit genofond,“ ujistil mě chmurně.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

V Green Gables bylo jako obvykle dost plno, ještěže je Nathalia tak prozíravá a napadlo ji nám stůl zamluvit. Teď se s Reggie bavily souběžně o možnostech pěstování rostlin na Európě a eurounionářských harlekýnkách.

V kapse mi zavibroval komunikátor.

Zpráva pocházela z portálu s neznámým kódem, ale nebylo těžké uhodnout, kdo mi ji poslal.

Ahoj Shaylo, začínala. To mám z toho, že jsem si zvykla na tak pochybnou výslovnost vlastního jména. Díky, mami. Co děláš dneska večer? Co kdybych Ti vynahradil to přepadení u Tebe v práci pozváním na večeři? O.

Zahihňání ze mě vyletělo ani nevím jak. Reggie a Nathalia na mě šokovaně zazíraly.

„A jinak dobrý?“ zeptala se mě Reggie opatrně.

„Naprosto,“ ujistila jsem ji vesele. „Jenom jsem právě obdržela pozvání na večeři,“ musela jsem se pochlubit.

Reggie prohnula rty. „Tak to teda muselo bejt pozvání,“ pravila uznale. Nathy vážně přikývla.

Počkat!

„Nathy? Ty přece děláš ekologii,“ oslovila jsem kamarádku. Nathalia mě počastovala lehce pohrdavým pohledem, asi takovým, jaký se vcelku dá čekat od dlouholeté kamarádky, když si po pěti letech jejího studia vzpomenete, čím ty roky vlastně strávila. Nenechala jsem se tím vyrušit. „Neznáš tam u váš nějakýho Olivera? Vysokej, hubenej, světlehnědý vlasy, šedý oči, takovej...“ Přívlastky milej a hezkej jsem si pro jistotu nechala pro sebe.

Nathy se zamyslela. „A v jakým ročníku? U nás teď rozhodně nikdo takovej není, nemáme na oboru zase tolik kluků. Na praxi jsem byla s jedním čtvrťákem, ale to byl...“ na okamžik se zarazila. „To byl Oliver Black.“

„No a?“

„Oliver Black?“ skočila mi do řeči Reggie. Nathy přikývla.

„Co má bejt?“ zeptala jsem se s neodbytným pocitem, že mi něco uniklo.

Holky si vyměnily dlouhý pohled. Pak se Regina obrátila ke mně a tónem, jakým se mluví na malé děti, mi vysvětlila: „Oliver Black. Syn Randolpha Blacka.“

Když mi to přád ještě nesepínalo, houkla na mě skoro zhnuseně: „Tvýho šéfa.“

„Aha.“ Tak s touhle informací se budu muset chvíli srovnávat. Šedooký sympaťák je syn velkého šéfa Randolpha Blacka, který vládne Gengineeringu železnou, místy až despotickou rukou a minulý týden vážně vyhrožoval propuštěním doktorce O´Caseyové za to, že dvakrát za sebou přetáhla pracovní dobu, jednou skoro o hodinu. Dobíhalo jí tuším důležité PCR a chtěla výsledky ještě ten den.

„Nathy?“ Byla jsem pevně odhodlaná změnit téma. „Co vlastně ty a James?“

Nathalia se rozzářila.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Už asi vím, jak jsi to myslel s tím poznamenáním,“ nadhodila jsem a zadívala se na Olivera přes okraj skleničky vína.

„Jo?“ nenechal se vyprovokovat. „To je fajn.“

Nevymyslela jsem honem žádnou další léčku. Buď nad tím budu přemýšlet zbytek večera, nebo to rozseknu zcela netaktně. „Je to jenom shoda jmen, nebo je tvůj táta můj šéf?“

Oliver zvedl obočí skoro ke kořínkům vlasů a napil se vína, než mi odpověděl. „Je tvůj šéf,“ potvrdil mi nakonec.

„Proč ty nekráčíš v rodičovských šlépějích?“ usmála jsem se ve snaze trochu to zlehčit. Křečovité, uznávám.

„Uvažoval jsem o tom,“ přiznal Oliver tiše. „Jenže... jsem Black,“ dodal lehce sarkasticky.

Nechápala jsem. „To je výhoda, ne?“

„Přesně, je to výhoda,“ potvrdil mi. „Studovat genetiku se jménem Black znamená jistou výhodu. Proto mi to táta nedovolil.“

„Cože?“ vytřeštila jsem oči. „To teda nechápu.“

„Kdybych dělal genetiku, měli by mě za protekční děcko,“ vysvětlil mi klidně Oliver. „Vždycky by se našel někdo, kdo by tvrdil, že mi cestu prošlápnul slavnej Randolph Black. I kdyby to nebyla pravda. Táta se nechtěl zdiskreditovat ani možností, ani náznakem toho, že by někomu poskytoval protekci. Takže takovou možnost pro jistotu vůbec nepřipustil.“

„Páni,“ vypadlo ze mě šokovaně.

Oliver se s ledovým klidem znovu napil a dolil si skleničku. „Nebudem se ale celej večer bavit o rodičovskejch křivdách, ne?“

„Jasně,“ přinutila jsem se usmát. Oliver se na oplátku usmál taky, způsobem, jaký si určitě natrénoval doma před zrcadlem.

Fakt mu to slušelo.

Hodila jsem do sebe zbytek vína, abych si pokud možno vytěsnila z hlavy představu Randolpha Blacka.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Slečno Kingová, dostavte se prosím do mojí kanceláře.“

Jestli jsem přišla do práce s dobrou náladou, jestli jsem si osladila čaj víc než normálně, jestli jsem si u programování sekvenací polohlasně zpívala, tak v okamžiku, kdy na mě z interkomu klidně promluvil Randolph Black, mě to urychleně přešlo.

Třeba si jenom extravagantní paní Alice Braunová vzpomněla na další úžasnou vlastnost, kterou zapomněla dát synovi do vínku, zadoufala jsem poněkud zoufale.

Když jsem se zastavila přede dveřmi Blackovy kanceláře, nestihla jsem si ani urovnat límec pláště. Dveře se tiše otevřely a zároveň se ozvalo: „Pojďte dál, slečno Kingová.“ Šéf musí mít přede dveřmi kameru.

„Dobrý den,“ zamumlala jsem nejistě. Randolph Black mi ukázal na židli u svého pracovního stolu, sám si na jeho druhé straně opřel lokty o stolní desku a spojenýma rukama si podpíral hlavu.

Zíral tak na mě dlouho, a já se bála zeptat, co mi chce.

„Kde jste se seznámila s Oliverem, slečno Kingová?“ zeptal se bez úvodu.

Polkla jsem naprázdno. Tak žádná Alice Braunová; vypadá to přesně na ten rozhovor, který jsem se snažila vyhnat si z hlavy vínem.

„Tady,“ hlesla jsem.

Black přikývl.

„Slečno Kingová, jistě si uvědomujete, že ve své pozici si nemohu dovolit podezření z protekce,“ sdělil mi nezaujatě. Nevím, co přesně chtěl říct dál, protože jsem mu – s myšlenkou na slova „profesní sebevražda“ - skočila do řeči.

„Nic po vás nechci,“ prohlásila jsem příliš překotně na to, aby to vyznělo jako klidné odhodlání.

„Na tom nezáleží.“ Randolph Black na sobě poprvé dal znát něco, co vzdáleně připomínalo lidské pocity – konkrétně netrpělivost. „Nemohu si dovolit ani podezření. Chápejte, slečno Kingová, že kdyby se někdo dozvěděl o vašem vztahu k mému synovi-“ Zdálo se mi to, nebo slovo syn vyplivnul skoro pohrdavě? „-vznikly by řeči, domněnky, pomluvy... To nemohu připustit.“

„Jakým vztahu?“ zasípala jsme šokovaně. „Známe se týden! Vy z náhodnýho setkání děláte vztah?“

„Slečno Kingová,“ Randolph Black se ke mně naklonil a významně zpomalil hlas. „Nemohu si dovolit podezření. Žádám vás, abyste ukončila veškeré styky s mým synem. V opačném případě bych byl nucen vám v zájmu Gengineeringu vypovědět pracovní smlouvu.“

„Já nemůžu – nemůžete – přece -“ lapala jsem po dechu.

„Nashledanou, slečno Kingová. Do konce týdne rozvažte, prosím, své rozhodnutí.“ Velký šéf mi úsporným gestem ukázal dveře. Poslušně jsem se odpotácela ven.

Jak... jak můžu mít na vybranou mezi prací a vztahem? Vždyť to jsou dvě neprolínající se věci! Naprosto bez spojitosti...

Nemůžu přece jen tak zahodit Olivera...

Nemůžu jen tak zahodit práci v Gengineeringu...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Díval se na mě bez emoci. Upřeně. Modře.

„Promiň,“ vydechla jsem, protáhla se dveřmi do laboratoře a oblékla si plášť.

Musím dneska dodělat návrh pro Braunovy, v pondělí mi mají přijít další klienti.