Dračí síla VII - Jako kočka

Kašpar pracoval dva dny tajnůstkářsky na nějakém novém letkvaru. Úplně mě zapomněl sekýrovat. Pak přinesl dvě lahvičky. První je prý, abych dokázala mluvit v kočičím těle. Druhá je prý klasický „návratník“, když to vypiju, mohu se kdykoliv vrátit během deseti dnů na místo, kde jsem návratník vypila. Stačí prý na to pomyslet. Pak mi oznámil, že se letí pářit. Kam , to mi neřekl, ale bude to prý trvat minimálně deset dní.

Pak se mnou probíral, co budu těch deset dní dělat. Pomocí křišťálové koule jsme už několik dní pozorovali podnikatele Cimermana, který nám zapálil dům. Dělal teda pěkné podvody. V trezoru měl několik smluv, vlastně dlužních úpisů, kterými vydíral a trýznil své dlužníky. Ne, že by mu peníze dlužili doopravdy, všechno byly podvody a své peníze, co jim půjčil už dávno dostal. Ale ne každý četl dobře smlouvu od něho a tak se všichni dostali do problémů. Dneska se mi podařilo spatřit jeho kód na trezoru. Dobře jsem si ho zapamatovala. Měla jsem už plán.

Když Kašpar odletěl, bylo najednou v jeskyni smutno.Ale měla jsem vlastně dost práce, „tak do toho“, povzbuzovala jsem se, protože se mi moc ven nechtělo.

Musela jsem se svléknout už v jeskyni, pak jsem vyšla ven a pečlivě za sebou zavřela dveře. Proměnu v kočku jsem už zvládala s přehledem. Kožíšek mě hřál, ocasem jsem kormidlovala dlouhé skoky z jednoho kamene na druhý. Šlo to rychleji, než v lidském těle. Ještě jsem běžela kus po silnici na odpočívadlo pro auta. Měla jsem štěstí. Stál tam tirák, pootevřené dveře do kabiny, paráda. Uvelebila jsem se na sedačce spolujezdce. Řidič se zarazil, když mě viděl.

„Ty chceš svýzt, dobře,“ pokrčil flegmaticky rameny a poklepal mě po hlavě.

Měla jsem chuť zasyčet, ale přešla jsem to.

Zapálil si jointa. Za chvíli mě z toho začalo škrábat v krku.

„Dávej pozor, kam jedeš,“ zakřičela jsem, když nedal přednost v jízdě.

„Béďa říkal, že jsou silný,“ podíval se užasle na svého jointa chlápek.

„Vyhodíš mě ve městě, ju?“ zaprosila jsem .

Řidič jen zakroutil hlavou a jointa típnul.

Na kraji města mi pootevřel dveře. Vyskočila jsem ladně ven.

„Dík,“ zamávala jsem mu ocasem.

Pelášila jsem do Cimermanovy kanceláře, vlastně to bylo několik kanceláří pohromadě. Znervózňovaly mě pohledy lidí. Snažila jsem se být proto nenápadná a běžela při zdi. Zlehounka jsem přeťapkala pod vrátnicí – kočka fakt umí chodit potichu. Nahoře jsem se rozhlížela, kam bych se ukryla, než mě někdo spatří a odnese do útulku. Místnost pro úklid byla pootevřená. Bleskově jsem tam foukla a pacičkou strčila do dveří, aby se zavřely. Pak jsem se stočila do klubíčka a jala se dřímat, alespoň do té doby, než se vyprázní budova.

Když jsem se proměnila z kočky zpět, zašátrala jsem za sebe, kde jsem před tím viděla viset na zdi plášť uklízečky. Zvyk je zvyk, nebudu tu chodit nahá, i když tu nikdo není. Její rukavice jsem si vzala, kvůli možným otiskům prstů, kdoví, … Pracovala jsem pomalu a důkladně. Otevřela jsem jeho trezor a vyndala nejdřív smlouvy. Ke každé jsem připojila pár slov svou rukou, převázala ozdobnou stužkou, kterou jsem našla na stole. Nakonec na každou napsala jméno a adresu – hned navrch, aby to bylo vidět. Pak jsem vyndala z trezoru všechny peníze. Vše jsem strčila do krabičky a spustila ven z okna k popelnicím. Přistihla jsem se, že si prozpěvuji, když jsem trezor zase zavírala.

Ven jsem vyběhla zase už jako kočka. Krabičku jsem zastrkala hlouběji za popelnici, aby nebyla vidět a začala dělat roznáškovou službu. Jo, každou smlouvu jsem donesla majiteli, položila na práh a zazvonila. Tetelila jsem se radostí. Všude jsem se podepisovala jako přítelkyně, která s radostí vrací dotyčnému jeho smlouvu. K poslední smlouvě jsem přidala dovětek, že prosím, aby nakrmil moji kočku a nechal ji u sebe přespat. Zazvonila jsem a čekala. Pan Petr zvedl papír, začetl se, otočil na patě a – zabouchl mi dveře před nosem. Za minutu se dveře otevřely a spočinul na mě jeho pohled. Bleskově jsem se vtáhla dovnitř. Nabídl mi kosti od kuřete. Fuj, olízané kosti , udělala jsem nad nima „blééé.“

„V troubě mám vepřové, jestli počkáš tak dvacet minut,“ oznámil mi.

Vyčkávavě jsem se podívala s nadějí na troubu.

Spokojeně jsem pozorovala, jak vyndal dva talířky – pro mě ten menší.

Mě však dal na talířek jeden plátek a sobě už nandal tři. Jakmile ukrojil další, bleskově jsem si ho připackovala na svůj talířek a drze se na něj podívala. Aby ho nenapadlo si ho vzít, olízla jsem ho jazýčkem.

„Potvůrko nenažraná,“ usmál se.

Páni, že má kočka mnohem více chuťových pohárků, to jsem zjistila hned. Málem jsem praskla, ale snědla jsem všechno.

Jeho postel byla krásně měkoučká a já si vůbec nedělala starosti, že mě z ní vyhodí. Vždyť jsem mu právě zachránila dva milióny. Moje poslední myšlenka, než jsem usnula patřila Kašparovi. Stýskalo se mi po něm.