O mých zvířecích kamarádech (21)

     Dneska ráno, když jsem na dvoře krmila naší zvířenu, ke mně přišel krocan Trulí. Teď přes zimu krmím v pracovní červené bundě a jelikož je dneska deset stupňů pod nulou a mlha, vzala jsem si i červenou čepici a rukavice. Jak jsem už zmiňovala dřív, krocany dráždí červená barva, podobně jako třeba býky. Trulí je můj miláček a tak se s tou červenou na mě chvíli pral – tedy obrazně řečeno. Neudělal by mi nic, je to mazlík, ale nemá rád, když jsem v červené. Takže přijde ke mně a začne mi tahat za šňůrky od bundy. Když se sehnu, stáhne mi čepici a pak s ní chodí po dvorku a drží ji v zobáku. Dneska se mi pokoušel stáhnout i rukavici z ruky. Má v zobáku skutečně velkou sílu. Neklovne mě, ale jen ze mě stahuje červené oblečení. Dobře ví, že předtím jsem „červená nebyla“ a že je ta dráždivá barva na mě jaksi „navíc“.

   Když jsem šla ke králíkárně, abych nakrmila králíky a morčata, tak vidím, jak si králík myje „své“ morče. Olizoval ho od hlavy až k patě a pak mu to podobně oplácelo i morče.. Jiné morče si zase „svého“ králíka osedlalo. Sedělo na něm jako na koni a vzájemně se tak zahřívali. Na zimu sice zatepluju kotce, ale i tak – zima je zima. V jiném kotci, zase probíhala snaha o námluvy. Samec zakrslého králíka se pokoušel spářit se „svojí“ morčecí samičkou. Vyrůstali spolu a tvoří nerozlučnou dvojici…

     Kačer Donald si zase měřil síly s krůtou Krůčenkou a tak je tam pořád živo, stále je se na co dívat, stále se něco děje…

     A teď trochu zavzpomínám. Před lety naši známí objevili na potoce plavat čínskou kachnu. Byli to naši kamarádi, kteří s námi sousedili v zahrádkářské kolonii. Dojížděli na svou chatku z Prahy. Když nám o kachně řekli, bylo nám divné, kde se v těchto místech vzala. Poblíž nebylo žádné obydlí. Jelikož byl podzim a bylo už dost chladno, měli jsme obavy, co se s kachnou stane v zimě. Co bude jíst? A když přijdou velké mrazy, potok občas i zamrzne. Takhle jsem jako malá holka kdysi na  potoce našla zamrzlou a bohužel už mrtvou volavku. Dívala jsem se na její otevřené oči, které vypadaly jako skleněné. Bylo mi jí tak líto, tekly mi slzičky. Na potoce jsem byla bruslit. Sundala jsem si brusli a snažila jsem se volavku ze sevření ledu uvolnit, ostřím brusle. Měla jsem v úmyslu ji pochovat. Nechtěla jsem jí tam tak nechat. Led byl ale hodně silný a já neměla dostatek sil. Snažila jsem se, co si pamatuju, alespoň dvě hodiny od jejího ledového vězení oprostit. Marně. Stejně bych ji nedokázala zahrabat do zmrzlé hlíny.

Ale vraťme se k naší kachně. V hrůze při pomyšlení, že by se něco podobného mohlo přihodit přes zimu i kachně, jsme uvažovali co s ní. Po delším váhání se manžel rozhodl k činu. Svlékl se a po pás vlezl do ledové vody. V tomto místě dosahoval potok větší hloubky. Bořil se do hlubokého bahna. Ve vodě skočil po kachně a…. chytil ji! (Kachna už byla asi dost vyhladovělá.) Sice se celý namočil a byl špinavý od bahna, ale kachna byla zachráněna. Honem jsme s kachnou uháněli domů. Manžel si napustil horkou vanu a já mu uvařila čaj s rumem, aby to neodskákal zápalem plic. Následovalo pátrání, komu může kachna patřit, abychom ji vrátili majiteli. Nikdo se ale ke kachně nehlásil a tak zůstala u nás. Na počest manžela se kachna stala jeho jmenovkyní – dostala jméno Venuše. Venuše byla černobílá kachna pižmová (lidově čínská). V tomto období jsme jiné kachny stejného druhu neměli. Nechtěla jsem, aby se Venuše cítila opuštěná a tak jsme jí koupili stejně zbarveného kačera. Netrvalo dlouho a oba se do sebe zakoukali a vytvořili nerozlučný pár. Na jaře začala Venuše snášet a zanedlouho se z oplozených vajec vyklubalo hejno strakatých kachňátek. Venuše byla pečlivou matkou, která se o své potomky vzorně starala. Pravidelně dvakrát za léto, tedy spíš na jaře a pak v létě, vyvedla spoustu kachňat. Dokonce se chystala k třetí snůšce na podzim, ale to už jsem jí vejce nenechávala, aby se mrňousci nenarodili  do už chladných dnů.

Roky plynuly a Venušin čas se naplnil. Byla starší než kačer… Když zemřela, kačer začal okamžitě hrozně chřadnout. Přestal jíst, ztratil zájem o život, jen smutně postával v koutě. Hubnul před očima. Bylo mi ho hrozně moc líto.  Po nějaké době jsem se rozhodla, že ho zkusím zachránit tím, že mu koupíme novou kachnu. Koupili jsme hned dvě. Byly celé bílé, ale samozřejmě stejný druh. Zprvu si jich kačer moc nevšímal, stále byl smutný, ale pokukoval po nich a den ode den se nepatrně jeho stav začal zlepšovat. Každý den přibývalo nepatrně pohybu a pomaličku začínal žrát.  Šlo to sice pomalu, ale i tak jsem doufala, že je vyhráno. Bylo vidět, že kačer na svou Venuši nemůže zapomenout. Bylo to dojemné. Ale společnost dvou kachních dam, mu přeci jen postupně vlévala znovu krev do žil. Trvalo asi třičtvrtě roku, než se kačer osmělil natolik, že si jednu z kachen vybral a začal se jí dvořit. Vytvořili spolu nový pár a druhé, liché kachně jsme přikoupili jiného nápadníka, taky černobílého pižmového kačera.  A já jsem byla šťastná, že nakonec  všechno dobře dopadlo, že kačer nemusel steskem uhynout.