LEDEN PERE MRAKY V LEDOVÝCH KORYTECH HOR

Přečetla jsem si tuhle větu a jako bych se ocitla znovu sama v naprosté samotě zasněžených hor. Podruhé už bych to nejspíš nedokázala.

Vyprala jsem svou duši v ledově slunečných korytech lednových hor. Možná ne úplně dočista, ale proměnilo mě to. Že mě to proměnilo, jsem nepochopila hned.

Den po Silvestru. Všichni odjeli po poledni, zůstala jsem na chalupě zaváté až ke krovům sama. Ne tak docela sama, zůstali tam se mnou tři psi a dvě kočky.

Nikdy předtím ani nikdy potom jsem nezažila tolik sněhu. I konce větví mohutných korun stromů zůstávaly pevně zaseknuté pod sněhem.

Nikde se nerýsovaly, jako každou předchozí zimu, běžecké trasy, náhodně  vytvořené sněžnou stopou, kterou za sebou zanechával skútr, kterým hajný rozvážel seno a hroudy soli zvěři do krmelců. Nikde žádní běžkaři.

Zůstala jsem v údolí sama. Bez lidí.

Opřená o roubenou stěnu chalupy, oběma rukama jsem svírala horkou sklenici se sladkým grogem. Psi ztichli, přimknuti bez hnutí k mým nohám. Bojí se, napadlo mě.

V mrazivém tichu převalovala se ledovým údolím těžká bílá mračna. Proč jsem tu zůstala? Co až dopiju poslední sklenku grogu?

Rozpálená kachlová kamna. Co může být víc než praskající polena kachlových kamen a trámový strop nade mnou. Maličkými okýnky roubené chalupy procházel měsíc. Nikdy jsem neviděla větší. 

Ledová mračna z oblohy mizela. Přiblížil se ke mně Vesmír. Se všemi svými hvězdami. 

Černá kočka, rezavý kocour, tři psi, já. Uložili jsme se v roztopené chalupě ke spánku.

Ráno obloha modrá nejkrásnější modří. Ani jediný zapomenutý mráček. V poledne svítil Měsíc i Slunce. Zlatavě jiskřivý sníh, široko daleko jen stopy lesní zvěře a kolem chalupy stopy koček, psů a moje. 

Večer na starém gramofonu pouštěla jsem si desky. Když staré desky praskají a šumí, zní hudba jinak. A v horku chalupy v horách při zvuku praskajících polen... 

O půlnoci vyšla jsem do údolí. Nebyla tma, bylo světlo. Jiné než za dne. Ne zlaté, stříbrné. Brodila jsem se stříbrně jiskřivým sněhem do kopce, k zurčící studánce. Psi v mé stopě za mnou. Stíny stromů byly zřetelné, neobyčejně dlouhé. 

Chvílemi přestávala jsem až dýchat prožívanou rozkoší. Žiju tu krásu sama... 

Zůstala jsem v samotě zasněžených hor celý leden a skoro celý únor. Bez lidského hlasu. "Rozmlouvala jsem" jen sama se sebou. Nekonečný tok myšlenek, které nešly uspořádat. 

Došel mi grog i víno. Pila jsem vodu ze studánky a opíjela se jí. 

Až do noci zůstávala jsem na půdě chalupy, četla staré dopisy, prohlížela fotografie. 

Pak ale v klenutém kamenném sklepě došly už i brambory a cibule. 

Vrátila jsem se mezi lidi. Do velkoměsta.

Ale ne tak docela.

Chalupa  v jiné zimě, kdy zdaleka tolik sněhu nebylo a kolem tu a tam proběhl i nějaký běžkař.

Kocour Woodrow. Černá kočička hůrka je to černé dole u dveří. Právě leze dírou.