Krvavý dědek ještě spí

První hodina odbila, krvavý dědek ještě spí…

Taška se zbytky pro slepice a králíky byla moc těžká pro osmiletou holčičku a venku pořádně mrzlo. Rtuť teploměru nestoupla nad mínus dvacet stupňů, jenže se nedalo nic dělat,

tatínek zase pil a zvířata už dva dny nežrala.

Zahrádkářská kolonie byla daleko, přehazovala tašku z ruky do ruky, občas si odpočinula, narovnávala zkřehlé prstíky a bavila se vymýšlením historek.

Nejraději si představovala, že je Popelka, to jí moc pomáhalo.

Zaujala ji vražedná klouzačka. Děti v zimě polévaly prudký kopec odporně rezavou a smradlavou vodou ze strouhy. Tu jedovatou vodu měla na svědomí nedaleká panelárna, ve které pracovali vězni.

Klouzačka však byla obrovská, nebezpečná a nejlepší široko daleko. Odpoledne se hemžila dětmi, odvážní kluci sjížděli vestoje, vlastně jim tak nějak patřila a ostatní děti s tím musely počítat.

Teď po ránu byla tichá, nikde ani živáčka.

Párkrát si sklouzla, nejdřív na zadku, pak se osmělila a zkusila to v podřepu. Slastný pocit, jenže sama se tam cítila opuštěně, jako by svět vymřel.

Druhá hodina odbila, dědek oči otvírá…

Zahradní domečky podřimovaly pod sněhem, jenž ztlumil běžné zvuky, mráz voněl, svět pokojně dřímal.

Holčičce se však svíraly útroby  strachem, v duchu  se  modlila  aby  tam nebyl.

Chatka naproti vypadala ospale jako ostatní, z komína se nekouřilo, oddechla si a pookřála.

Nalila zbytky od oběda slepicím do otlučeného, ochlistaného kastrolu a vybrala vajíčka.

Neušla přitom pár krvavým klovancům černého, protivného kohouta, jak ho nesnášela!

Dvě kuřata umrzla, zanesla je do boudy, položila na gauč a dala jim k zadečkům vajíčka, jakože je snesla a pak usnula.

Pohrála si s heboučkými králíky, měla je moc ráda, jen musela dávat pozor aby neutekli, no, v kotci jim bylo dobře, seno krásně vonělo, dnes by se jim ven určitě nechtělo.

V místnosti byla pěkná ledárna a takový divný pach, starých věci, neobyvatelností, těžko říct. Za to zamrzlá okna byla nádherná.

Nikdy ji neomrzelo obdivovat fantazijní kapradiny, co dovedl mráz namalovat, všechny jiné, tak kouzelné a neuvěřitelné.

Třetí hodina odbila, dědek drápy zatíná…

Najednou byl tu. Všechno se v ní sevřelo. Proč si jen hrála?

Měla udělat co bylo třeba a rychle utéct.

Pozdě.

Zuřivě se bránila a on se tomu smál.

Velký, silný, těžce funěl a jeho ruce byly všude.

Odporné, zraňující.

Zalykala se hnusem.

Na stěnách visely příšerně kýčovité zimní krajinky, které jakýsi všeuměl namaloval s ležatými ploty. Dobře věděla, jak se má namalovat plot aby stál, ten malíř byl blbec ale bylo tam bezpečno.

Čtvrtá hodina odbila, krvavý dědek usíná…

V noci třeskutě mrzlo, úplněk rozjiskřil sníh a jeho bledé světlo bylo dostatečné aby viděla co píše.

Psala vždy v noci na parapetu, na malé čtvrtky vytržené z bločku.

Napadaly ji básničky. Takové zvláštní myšlenky, přicházely samy ani nevěděla jak.

Schovávala si je do krabičky od meoskopu, spolu se svou hanbou.

Nemohla o tom nikomu říct.

Pátá hodina odbila, peklo dědka požírá…