Ze smyšlené virtuální korespondence

Ahoj

Na jedné straně mě tvůj vzkaz potěšil, ráno naplněné napětím před vyšetření i trošičku odlehčil.
Na druhé mi vyvstala otázka, co Ti mám vlastně říct. Že by ses ptal, jak se mám doopravdy,
prostě díky zkušenostem – moc jsem Ti nevěřila a vlastně ani nevěděla, jestli sem Ti to chtěla říct.

Jistě máš svého dost, nechci ti přidělávat starost. Zároveň jsem v tyto dny měla potřebu být já ta, o kterou někdo pečuje a někdo mu naslouchá a potřebovala jsem někoho vedle sebe fyzicky cítit - virtuální kontakt nebo kontakt po telefonu mi pro tentokrát opravdu nestačil. Takové lidi jsem naštěstí nakonec i potkala.

Víš, měla jsme teď pár dnů pocit, že melu z posledních sil , uvědomila jsem si, že mám strach, který potlačuji.
A že dělat, že jsem ta, co všechno snese a vydrží  - prostě dělat tu statečnou už mě nebaví.

A že přesto všechno, že nevím jak, nezbývá mi jiné, než dál klopýtat …

A nevím zda zrovna tohle bys chtěl číst anebo slyšet?

Teď když sumarizuji své poznámky a pocity, už mi je zase líp. Zdá se že teď již doopravdy. Předevčírem i včera jsem hodně brečela - včera to navíc bylo zvláštní tím, že jsem jakoby brečela ne z oblasti srdce (jak tomu bývávalo dřívě), ale z oblasti solar plexus - co je spíše třetí čakra.

Tak se měj hezky  a budu se těšit, až se zase ozveš.

Tvá ...