Hadonoš

„Hleďte na mého syna, jak moudrý jest... Vidíte, jak dobře jej moudrý kentaur Cheirón vychoval,“ nadýmal se kdesi na vrcholku Olympu Apollón, když z výšky hleděl na svého pozemského syna.

„Ano, je velice moudrý, ten tvůj syn. Jak že se jmenuje?“ Promnul si Zeus bradu a se zaujetím sledoval bránou v oblacích vousatého muže, s holí v ruce a psem neustále v patách.

„Asklépios, pane. Pod srdcem jej nosila...“

„Korónis, krásná vodní víla. Pořád ti mám za zlé, co ti udělala.“

„Die! Vždyť si udržovala smrtelného milence.“

„Ano, a proto jsi ji zabil... Nedělej se že to nevíš, tu nemoc jsi na ní povolal ty, nepřetvařuj se přede mnou. Nejde mi však do hlavy, proč jsi zachránil to dítě...“

Apollón se zarazil a chvíli se zamyšleně díval na nejvyššího vládce Olympu Dia. „Slitoval jsem se. Je to můj syn.“

„Může to být i syn toho smrtelníka,“ usmál se záludně Zeus a mrknul na Apollóna. „A copak ty znáš slitování?“

„Neznám slitování, když zuřím... Jsem si jist, že Asklépios je jenom můj syn. A ty mi mé přesvědčení nezničíš.“

Apollón odešel a Zeus se zahleděl do studánky v mracích. „Tak se ukaž Asklépie...“

„Asklépie! Asklépie! Pomoz nám!“ Do malé chatrče, kousek od města, vběhla mladá dívka s dlouhými, havraními vlasy. Asklépios, tak třicetiletý muž s černými vousy a vlasy právě seděl u stolu a odtrhával lístky několika čerstvých bylin. V místnosti byl nepořádek, všude visely hromady svázaných bylin nejrůznějších druhů. Vedle Asklépia ležel na podlaze hnědý pes, který zavrtěl ocasem, jen co dívka vtrhla do místnosti.

„Co se děje Hygieio?“

„Matka tuze stůně, umírá. Pojď rychle se mnou a zachraň ji.“

Asklépios sebral váček s natrhanými kořínky a lístky bylin, popadl hůl a vydal se za svou dcerou. Jeho pes jej věrně následoval. Dívka byla vyděšená a pospíchala. Asklépios si ji mrzutě prohlížel.

„Co se jí stalo dcero?“

„To nevím, otče. Ještě ráno byla zdravá, až teď náhle ulehla do postele a rozstonala se. Je bledá jako smrt, celá se klepe a po tvářích jí stéká pot.“

„To bude vážně. Co tvá sestra a bratři?“

„Macháóna a Podaleiriose poslala matka na vyučení. Sestra se má také dobře.“

„To rád slyším,“ Asklépios se nepřítomně zahleděl směrem k městu. Jak rád už by seděl u své ženy, podal jí lék a zachránil ji. Tohle je však jeho lékařské prokletí. Musí žít dál od města, nikdy to nepochopil, když jej lidé tolik potřebují, proč nemůže být ve městě?

„Otče, je Vám dobře?“ Zahleděla se na něj Hygieia.

„Ano, jen doufám, že nepřijdeme pozdě.“

„Vidíš Die, jak spěchá za svou manželkou, aby ji zachránil? Nech jej zaplatit daň za to, kolik lidí zázračně vyléčil. Vždyť kvůli němu dole v podsvětí teď nemáme žádné duše...“ Zeus stál nad studní v obláčcích a naslouchal hlasu svého bratra Háda, jež se mu objevoval kdesi v mysli. Nech jej zaplatit tu daň...

„Dobrá tedy, “ pronesl mocným hlasem. „Nechte ji zemřít...“

V tmavé místnosti ležela na loži mladá žena se zrakem zastřeným strachem. Rychle dýchala, pokrývka pod ní byla propocená, tělo každou chvíli sevřela silná křeč. Umírala. Mohla doufat v jediné, v zázrak. Co tak špatného provedla, že ji bohové trestají smrti?

Kdesi na druhém konci spatřila šedivou siluetu, která se k ní dlouhými kroky blížila. Do tváře neviděla, rozhodně však tušila, že to není smrtelný tvor. Spatřila roztahující se křídla, hrdlo se jí stáhlo strachy, na čele vyrašily další kapičky potu. Silueta se přiblížila až k ní a dotkla se jejího čela. A byla tma.

Do domu právě vtrhnul Asklépios s Hygieiou. Zaslechli z venku šramot. Že by se matce už přilepšilo? S nadějí vběhli do místnosti.

„Nééé!“ „Za co mě trestáte! Za co! Nekonám snad dobro pro ostatní lidi.“

Bohové hleděli z Olympu dolů na scénu, která se právě odehrála. „Dobro pro lidi, zlo pro Bohy,“ poznamenal s úsměvem jeden z nich a posadil se zpět do křesla.

Slunce zmizelo za mraky a k bohům se připojil zlatý Apollón. Nesedl si však. Mířil přímo k Diovi. „Proč jsi to udělal! Proč sypeš takové nástrahy do života mého syna!“

„Uklidni se. On dělal něco, díky čemu se nás lidé tolik nebáli. Navíc neumírali a podsvětí bylo prázdné. Nikdo z našich polobožských synů to neměl nikdy jednoduché. Proč by měl ten tvůj?“

„Říkám znova, že nic špatného...“

„Mně neodmlouvej Apollóne! Nebo tě potrestám!“

Apollón se usadil do svého jiskřícího křesla a hleděl dál s ostatními bohy na dějství na Zemi. Vztekle poklepával rukou do opěradla, po chvíli se zvednul a sledován zraky ostatních odešel.

Asklépios nebrečí. Nikdy. Teprve po smrti jeho milované ženy mu začaly stékat po tvářích opravdové slzy, za které by se jiní styděli. Ta zpráva se rychle roznesla celým městem a mnozí za ním přišli, aby jej pozdravili a rozloučili se s mrtvou ženou. Všichni však tiše šeptali: Bohové se na Asklépia hněvají za to, že pomáhá lidem. Proto nechali jeho ženu zemřít.

Asklépios už nemohl déle vydržet v té strašlivé, jeho pomlouvající společnosti. Nechal Hygieiu na pospas návštěvníkům a sám se vrátil do své malé chatrče nedaleko města. Od té chvíle, co ji opustil, jako by se tam nic nezměnilo. Na stole neustále plápolal kahan se svící, jež dodávala místnosti zlatavou barvu. Všude kolem byly rozházené a rozvěšené stonky, kořeny a listy bylin všech možných druhů, jež užíval k uzdravování nemocných. Mezi nimi se povalovali dary od těch, kterým zachránil život. Zlaté, stříbrné i bronzové kroužky, mince, sošky, látky. Za tolik bohatství by si mohl koupit překrásný dům. A on místo toho žije v chatrči, nedaleko města. Mohl by být nejbohatším měšťanem, žít si ve středu města a za léčení žádat vysoké ceny. A on jen s těží přijímá drahé dary za to, že pomohl.

Posadil se na židli a opřel se hlavou na stůl. Jeho oči se opět zalily slzami. Pes, který cítil, že zemřel někdo, koho miluje si lehl do pelechu vedle svého pána, stáhnul ocas a smutnýma očima hleděl kamsi do dálky. Snad vzpomínal, možná přemýšlel, kdo je ten blízký člověk, co mu právě zemřel. Jeho zrak však náhle upoutal dlouhý předmět, plazící se po zemi. Tiše se plazil až k Asklépiově holi a pomalu se kolem ní začal omotávat. Pes se hrozivě rozštěkal, Asklépios mu nevěnoval pozornost.

Had se omotal až skoro k vrcholu Aklépiovi holi a spokojeně zamrskal jazykem. Chvíli sledoval velkýma, černýma očima plačícího Asklépia.

„Taková ostuda. Syn boha a pláče.“

Asklépios se překvapeně podíval na místo, odkud se hlas ozýval. Nikdo jeho tajemství přeci nezná. Spatřil však jen velkého zeleného hada, jež se mu omotává kolem holi. „No jen se neděs, víš kdo mě posílá?“

Snad se zbláznil? Asklépios vyskočil od stolu, ten had nemůže mluvit!

„Ale mohu. A také čtu myšlenky. Sss. Poslal mě sem tvůj otec Apollón. Svěřil mi possslední tajemství medicíny. Takové, které ty ještě neznáš. Ssss...“

Asklépios k němu přistoupil zpět. „Tajemství medicíny? Existuje ještě nějaké další, které bych snad neznal? Kentaur mě naučil všem.“

„Ne, jednomu ne. Zeussss mu to zakázal. Sss... Je to tajemství života a sssmrti. Ssss... Lektvar, který oživí mrtvé. Poradím ti Ssss, jak se míchá. Ssss. Potřebuješ k němu ještě jednu bylinu. Pojď ssse mnou do lesssa.“

Asklépios popadl hůl a spěchal i s hadem do blízkého lesa. Had, jakoby znal cestu mu říkal, kam má jít, dokud Asklépios nedošel k vysokému stromu, bez listí. „Ssss... Vidíš támhletu rostlinu s fialovými listy? Šťávu z jejího kořene přimícháš k listům čtyř dalších rostlin a vznikne hustý nápoj. Ten naliješ do úst mrtvého. Pokud ten bude chtít znova ožít, vrátí se zpět na zemi.“

„Proč tě sem Apollón poslal.“

„Jsi jeho ssssyn. Chtěl ti pomoct. A chtěl se bohům pomstít za to, co ti provedli. Sss.“

Asklépios se vrátil zpět do svého domu a rychle umíchal nápoj z bylin, které mu had diktoval. Nakonec do něj přidal tekutinu z kořene fialové rostliny. „A teď rychle do měssta. Mrtví čekají,“ zasyčel had.

Asklépios opět popadl hůl a vybídl psa. Společně se vydali nejprve do domu Asklépiovy ženy. Asklépios jí do úst nalil trochu lektvaru. Co se bude dít? Všichni přihlížející kulili oči. Mladá žena otevřela oči, zhluboka se nadechla a posadila se na lóži.

„Živá! Ona je živá! To je zázrak! Asklépie pomoz nám! I mně dnes někdo zemřel!“ Asklépios se zaradoval. Nápoje měl dostatek, proto se opět opřel o svou hůl a zvednul se. „Musím teď jít moje milá. Ale až splním svůj úkol, vrátím se ti.“

„Apollóne! Ty ničemo!“ Tvrdý hlas boha Poseidona se nesl po celém Olympu. „Poslal jsi mu učeného hada! Co si teď počneme? Lidé se nás nebojí! Mají Asklépia.“

„Apollóne! Já jsem tě varoval!“

„Nemůžeš mi nic udělat, Die,“ Apollón došel až ke studni a pohlédl na zem. Přesně, jak si přál. Asklépios se opíral o hůl, kolem níž byl omotaný had. Měl namířeno do vzdálených měst. Stal se z něj poutník. Chudý poutník, který však vyléčil i mrtvé. Za ním se se svěšeným ocasem ploužil jeho pes. Apollón viděl Asklépia, jak lije mrtvým do úst speciální lektvar a oni zase otevírají oči a ožívají. A všichni jeho synovi děkují, jednou jej budou uctívat, jako jeho otce. Jako Boha. Apollón se nadmul pýchou.

Asklépios kráčel celé dny od města k městu. I za nocí pokračoval dál a odpočíval jen velmi krátce. Přitom sledoval noční oblohu plnou mnoha souhvězdí. Herkules, hlava hada, orel. A mezi nimi je tolik prázdného prostoru. Nekonečný vesmír.

„Kdybych nebyl lékařem, stal bych se astronomem,“ pravil hadovi, který se stal jeho průvodcem. Pomáhal mu hledat byliny i míchat lektvary a s nikým jiným nepromluvil.

„Sss... Krásné přání. Ale ty jsi lékař. A jsi rád..Sss. Nebo sssnad ne?“

„Jsem šťastný hade. Mohu pomáhat lidem, stavím základy medicíny. Jsem šťasten, že jsem lékař.“

„Sss. Tak sse mi to líbí.“

Brzy potom Asklépios opět vzdal a vydal se na další pouť Řeckem. Ještě zbývalo tolik měst, kam musí donést lektvar, jež oživuje mrtvé.

Za svítání spatřil na obzoru se rozprostírající Athény. Zlaté město, obklopené mohutnými hradbami a opevněním.

„Hleďte! Asklépios přichází!“ Vykřikovali lidé, jakmile jej spatřili. Starý, vousatý muž doprovázený psem. Avšak především. Především jej poznali podle hole o níž se opíral a kolem níž byl omotaný bájný had, jemuž se však všichni ze strachu před prokletím vyhýbali.

„Asklépie! Konečně jsi tady. Rychle! Athény zachvátila zuřivá nemoc a umírají zde stovky lidí!“ Všichni Asklépia vítali neradostnými zprávami.

„Die! Podsvětí je prázdné! A je to Apollónova vina. Poslal Asklépiovi toho hada, ten mu řekl, jak vytvořit lék proti smrti. Až jej roznese do všech měst, přestanou se nás lidé bát. Nikdo nezemře, tak proč se bát bohů, že? Podsvětí je úplně prázdné, komu máme vládnout?“

„Die, nech lidi umírat v mých rukách. Já mám moc nad živlem, kterého se oni bojí. Nad vodou. Všechny spláchnu až na hluboké mořské dno, tam je nikdo nenajde,“ přidal se do řeči Poseidon.

Zeus hleděl do studně. Asklépios mu opravdu začínal dělat starosti. Lidé ve městech, kudy prošel se začínali bouřit, ničili chrámy a svatyně, přestali konat oběti. Nebáli se smrti, nebáli se ani Bohů.

„Zeusi, komu budeme vládnout?“

„Poseidon má pravdu. Dejme šanci jemu.“

Athénský král Theseus stál na hradbách a zdravil právě připlouvající loď. Jeho syn stál kdesi na palubě, konečně se vracel domů. Po tolika letech. Radost však starého Thesea brzy přešla. V dáli se začala zdvihat obří vlna s bílou čepičkou nahoře. Její temný stín se brzy převalil přes loď a řítil se až k hradbám Athén.

„Můj syn! Zachraňte mého syna! Zavolejte Asklépia!“

„Pane, vždyť se utopil. Pod vodou lidé nemají žádnou moc.“

„I tak jej zavolejte!“

Asklepios vstoupil do paláce se zlatými střechami a mnoha mramorovými ozdobami. Již v hlavním sále na něj čekal Theseus, který jej provedl celou stavbou a vyvedl jej až na hradby, jež byly s hradem proopojeny.

Stály bok po boku na prosluněných hradbách a hleděli na temné, rozbouřené moře.

„Poseidon se hněvá. Můj otec, Poseidon, jak mohl dopustit, aby zemřel můj syn? Asklépie, chci abys jej oživil.“

„Ale...“

„Nebo tě vhodím do arény a nechám tě roztrhat lvy. Máš na to jednu hodinu. Ponoř se třeba až na dno toho moře, klidně se utop, ale mého syna musíš zachránit.“ Theseus odešel a Asklépios zůstal stát na hradbách zcela sám.

Starý muž odložil svou hůl s hadem vedle sebe a posadil se na zem. Byl tak vyčerpaný že nedokázal nad ničím přemýšlet. Usnul.

„Asklépie!“ Zacloumala jím silná Theseova ruka. „Usnul jsi. Máš tedy řešení?“

Stařec sebou cuknul. „Ne, nic mne nenapadlo.“

„Víš tedy, co tě čeká.“

„Mám lék proti smrti.“

„Sebrat!“

„Počkejte! Teď mne něco napadlo, sss,“ připojil se had. „Voda i lektvar jsou přeci tekutiny, sss.“

Asklépios se plácl do čela. „Stačí nalít lektvar do moře. Voda už jej roznese a všichni mrtví budou rázem živí.“

„Zavolejte Kyklopy! Ať mi ukují ten nejstrašlivější blesk!“ Zahromoval Zeus, když spatřil, co se Asklépios chystá udělat.

Asklépios se opřel o svou hůl a vydal se v doprovodu hada najít potřebné rostliny. Na hradě zatím přikázal, aby na hradby připravili obrovský kotlík, do nějž bude moct vše dát. „Sss, dnesss je krássně. A v noci bude obloha jassná,“ syčel si spokojeně had.

„Ano, dnes je krásně,“ odpověděl Asklépios, zatímco opatrně vytrhával byliny ze země. „A Athény jsou jedno z posledních měst, kde ještě umírají lidé.“

„Sss... Ano, ano.“

Asklépios se vrátil zpět na hradby. Přinesl si plnou náruč bylin, které pomalu jednu po druhé otrhával do kotlíku. „A teď ta nejdůležitější přísada,“ pravil a nařízl tlustý kořen z nějž začala vytékat fialová míza. Theseus zatím nápoj promíchával a radostně se smál. Jakmile tekutina z kořenu přestala téct, otočil se Asklépios na několik silných mužů, jež stáli za ním.

„Teď to převrhněte.“

Muži uposlechli a převrhli kotlík do moře. Čekali. Nic se nedělo. Theseus si nrvózně přešlápnul. „Kde jsou?“

„Nebojte, chvíli to trvá,“ odpověděl Asklépios s úsměvem. „Vidíte?“ Ukázal na pláž. Na břehu se začala objevovat těla. Desítky těl, která se hýbala a zvedala. Lidé na pláži se na sebe dívali, zdravili se a hleděli na místo, které bylo jejich hrobem. Na moře. „Teď už v něm nikdo nezemře,“ pravil spokojeně Asklépios.

Obloha nad Athénami se zatáhla. Z nebe uhodil blesk. Princ dole na pobřeží spatřil, jak se kdosi na hradbách hroutí mrtev k zemi. Netuší, že to byl jeho zachránce.

„Die!“ Rozhněval se Apollón. „Co jsi to provedl!“

„Zabil jsem tvého syna. Zničil jsem ho, protože on málem zničil nás!“

„Ty... ty! Za to se ti ještě pomstím.“ Apollón odešel.

Asklépios se po zásahu bleskem zhroutil mrtev k zemi. Vedle něj dopadla na zem hůl s omotaným hadem, který zkameněl.

Asklépiova duše stanula na Olympu tváří v tvář Diovi. Stařec se opíral o hůl s omotaným hadem a za ním seděl jeho pes. Zeus si jej prohlížel. „Tak to ty jsi nám nadělal tolik vrásek.“

„Jen jsem pomáhal lidem.“

„A škodil bohům. Lidé se nás přestali bát, přestali nás uctívat, proto jsem tě sem přivedl.“

„Sem?“

„Ne, na Olympu nezůstaneš. Tebe a tvého hada pošlu na oblohu. Na vzdálený rovník. Budeš tam po zbytek života na této zemi zářit jako Hadonoš. Budeš se lidem připomínat, budeš se mučit. Budeš hledět na jejich trápení...“ Zeus roznesl rozsudek a pozvedl ruce. Asklépios se i s holí a psem ocitl na obloze a září tam jako souhvězdí Hadonoše dodnes.

Fakta: Asklépios byl Řecký lékař, pocházející z Thesálie. Žil zřejmě ve 12. století př.n.l. Proslavil se svou schopností léčit nemocné, v 5. - 4. stol.př.n.l. Byl uctíván jako bůh medicíny. V té době byl postaven třeba Epidaurus a jiné stavby, kde údajně lidé mohli slyšet Asklépiův hlas, který jim odpovídal na jejich otázky. Jeho symbolem byl had, obtočený kolem hole. Asklepiova hůl se stala také medicínským a farmaceutickým symbolem. ZDROJ: průkopníci medicíny