Nízká sazba

Ředitel už měl dávno být ve baru na Lenince. U kulečníku. Místo toho musel poslouchat třídní Folvarčnou. Znal už ale svoje podřízené učitelky příliš dobře. Věděl, že se jí nezbaví, dokud ona nedosáhne svého:

"Dobře, kolegyně, máte pravdu. Ať ta Grožajová zítra na poradu přijde."  

"Věděla jsem, že si budete vědom závažnosti tohoto problému," kousavě si vychutnala vítězství Folvarčná. Při odchodu si popotáhla šaty na svém vyzáblém těle a ředitel si zase uvědomil, že příliš chytré podřízené přinášejí řadu nevýhod.

Následujícího dne bylo na "Středním odborném učilišti profesora Zbyňka Matějčka" rušno. Prostor ve stylu pozdního socialismu s vyšlapaným linoleem už pamatoval hodně, ale tento den se dal přirovnat snad jedině k návštěvě krajského tajemníka v roce 1986.

Děvčata ze všech tříd a oborů vyslala na hlavní chodbu po jedné zástupkyni.  Jen reprezentantka oboru "jeřábník a vysokozdvižný vozík" účast na tiché demonstraci odmítla se slovy:

"Já to jebu! Chlapi mi stejně dají, kolik si řeknu." Demonstrativně típla vajgl o nástěnku s vlaječkou Evropské unie, zachrlala a odbelhala se směrem, kterým se podle zápachu musela nacházet školní jídelna.

Úplně opačného názoru byly studentky oboru "veřejná politika". Ty naopak navrhovaly, aby případná vyšší cena nebyla závazná pro všechny. Budoucí korektorky a překladatelky byly dokonce ochotné si samy připlatit. Ovšem tyto čůzy se neprosadily. 

Uvnitř sborovny zavládla napjatá atmosféra, sotva mluvčí učenek Martina Grožajová vstoupila. Snad jen nepočetnou skupinku mistrů odborného výcviku zaujalo její oblečení více než samotný morální problém. Martininu sukni by Folvarčná jistě neváhala nazvat pouhými kalhotkami. Grožajová neplýtvala textilem ani na opačné straně svého těla. Vpodstatě pouze úzký pruh látky vybíhal od pasu, aby doputovav přes hrudník  až za krk, zase se po druhém boku studentčině k pasu vrátil. Tento způsob oděvu umožnil vyučujícím dobře prověřit, že Grožajová dodržuje vnitřní výnos ředitele o maximálním rozsahu tetování. Martininy kérky ani zdaleka nedosahovaly povolené horní hranice 50% povrchu těla.

"O co jde, Martino, víme," šikovně se ředitel vyhnul sáhodlouhému úvodu výřečné dívky, "jak si představuješ, že ti může pomoci učitelský sbor?"

"Do dupy, to se ví, že může!"

"Mluv slušně, Grožajová," rázně ji vykázala do příslušných mezí třídní Folvarčná.

"Ku...," polkla Grožajová poslední tři písmenka a pokračovala: "Dvacetipětikorunová stravenka za jednu píchačku je prostě málo. Chceme, abyste jim přikázali, ať nám dávají aspoň dvě!"

"To my jim přikázat nemůžeme. Máme svobodu a ceny vznikají na trhu," usadil Grožajovou ředitel. Současně si pomyslel, že bude muset vyměnit vyučujícího ekonomie, starého komunistu Miřičku. Tento zkušený pracovník moderní dobu prostě nepochopil. Poté ředitel přešel do útoku:

"Vy samy jste na tahu. Škola svou úlohu splnila už tím, že úspěšně realizovala projekt Evropské unie "zlevněná antikoncepce".  Vyšší cenu synkům stanovte vy!"

"Nekecejte, řediteli! Vy je můžete skřípnout! Můžete je vyhodit! Vy můžete všechno!"

"Nemůžu přece vyhodit šikovného učně kvůli takové lapálii," kontroval ředitel a pomyslel si, že nemůže vyhodit vlastně nikoho, protože potřebuje kvůli penězům každého blbce.

Grožajová ještě chvíli žvýkala před strnulým profesorským sborem, ale pak pochopila, že pomocnou ruku skutečně najde jenom na konci svého ramene. Sotva vyšla ze sborovny, zatvářila se vítězoslavně a vykřikla:

"Do  p...!  Tak jsme se dohodli. Nesmíme jim dát za míň než za dvě stravenky!"

"Marťo, jsi cool!"

"Jó!"

"Dostaly jsme je!" zavládla mezi studentkami euforie. Toho dne si uvědomily, že spravedlnost má i v tvrdém tržním hospodářství šanci vyhrát. 

Asi za půl hodiny šla Grožajová kolem Sport baru na Lenince. Zastavila se u výlohy, počkala, až se ředitel od kulečníku podívá jejím směrem a prsty pravé ruky  mu ukázala vítězoslavné véčko.