Poslední den na Břestku

Nemám ráda loučení. Poslední den na Břestku je pro mně ve znamení velkého "pakování" a úklidu chatky.  Markétka pobíhá po trávníku v nejnutnějším oděvu, honí motýly a docela zapomněla, že za chvíli údolíčko i kopec opustíme. Nejspíš na rok. Když ji volám, aby si donesla do auta pár svých hraček, vykulí udiveně pomněnková očka a zmůže se jen na krátké: "Už?" Pak popadne panenku, na kterou si za celou dobu téměř nevzpomněla, velký míč a utíká z kopce dolů k autu, kde už je připravený dědeček.
Chatky v údolíčku jsou většinou opuštěny. Rekreanti odjeli, není se s kým loučit. Jsem tomu ráda. Zamáváme lesům i jejich obyvatelům a jedeme.
Ještě ve vesnici zastavíme u žlutého domku a zavoláme:  "Nashledanou Vávrovi!" Tady se ale loučení přece jenom trochu protáhne. Babička nám přichystala zabitého králíka a Markétka si také má ještě co povídat s Kristýnkou.
Poslední upřímné stisky rukou a můžeme pokračovat v cestě domů. Markétka se pohodlně ukládá na zadní sedadla a než ujedeme několik kilometrů, spí jako dudek.
Dívám se s úsměvem na její opálenou tvářičku. Dnes si ještě odvážímenaši malou "Ketynku". Příští rok s námi přijede žákyně první třídy Markéta Kutálková.
Věřím, že její první vstup do života bude šťastný a v duchu prosím slovy našeho velkého básníka: "Živote, vem ji do dlaní, aby ji to moc nebolelo.".